pátek 1. prosince 2017

Kundun (1997)

USA
režie: Martin Scorsese
scénář: Melissa Mathison

hrají: Tenzin Thuthob Tsarong, Gyurme Tethong, Tulku Jamyang Kunga Tenzin
viděno 1. 12. 2017

Jak jsem byla na Scorseseho celkem namíchnutá, tak tohle je ten nejlepší možný způsob, jak se mohl v mých očích vykoupit. Nechce se mi film a zážitek, který mi přivodil, příliš opisovat slovy, jenom prostě musím zmínit, jak Melissa Mathison velmi smysluplně používá vyprávěcí postup začínání v dětství a následného skákání v čase. Spousta filmů to dělá a zůstane to zbytečné či nevyužité, nikoliv ovšem tady.

-"They have taken away our silence."


středa 29. listopadu 2017

Princezna Nevěsta (1987)

The Princess Bride
USA

režie: Rob Reiner
scénář: William Goldman (+ kniha)

hrají: Cary Elwes, Mandy Patinkin, Robin Wright, Peter Falk
viděno 29. 11. 2017

Snažím si představit, že jsem americký teenager, který vyrostl s Princeznou Nevěstou jako kultovní srdcovkou, a vidím poprvé nějakou českou pohádku. Byly by mé pocity podobné, jako když jsem český (ex)teenager, který vyrostl s českými pohádkami jako se srdcovými kultovkami, a vidím poprvé Princeznu Nevěstu? Protože mé pocity z Princezny Nevěsty jsou tak trochu "bože, osmdesátky musely být strašná doba" a "dost toho násilí je zároveň neškodné a samoúčelné" a nejvíce "všichni ti lidé na internetu, jejichž nebetyčnou chválu na Princeznu nevěstu jsem všude možně slyšela, ve mě vytvořili nesplnitelné očekávání"?

Nebo jsou možná moje národnost a ostatní filmy vcelku irelevantní, ale je důležité, že už nejsem ani dítě, ani puberťák, a tak se zasměji několika povedeným vtipům, položím si filosofickou otázku, jestli mi přijde atraktivnější Robin Wright nebo Cary Elwes, protože jsou oba fakt až neuvěřitelně krásní, ale jinak zůstávám vůči magii tohoto filmu zcela imunní?


Zkrocená hora (2005)

Brokeback Mountain
USA/Kanada

režie: Ang Lee
scénář: Larry McMurtry, Diana Ossana + Annie Proulx (povídka)

hrají: Jake Gyllenhaal, Heath Ledger, Michelle Williams, Anne Hathaway
komentář ze dne 29. 11. 2017

Jeden z takových těch filmů, na které se koukám a něco mi tam nějak nesedne, a já si říkám jak to, protože něco se mi zase líbí hodně, a potom si někde na internetech přečtu, že zájem o režii měl i Gus van Sant, opravdický gay s opravdickými zkušenostmi s filmy o lidech, kteří chodí přírodou a mlčí a/nebo si mručí sami pro sebe, a já si hned představím, jak by příroda a lidé a mlčení a mluvení a nepopsatelné pocity asi vypadaly v jeho pojetí, a v tu ránu je mi jasné, co mi na Zkrocené hoře nesedělo, byl to Ang Lee a jeho nevýrazný styl.

-"Friend, that's more words than you've spoke in the past two weeks." -"Hell, that's the most I've spoke in a year."

pondělí 27. listopadu 2017

Taxikář (1976)

Taxi Driver
USA

režie: Martin Scorsese
scénář: Paul Schrader

hrají: Robert De Niro, Jodie Foster, Cybill Shepherd
komentář ze dne 27. 11. 2017

Já mám takové podezření, že mi téměř všechny zásadní filmy Nového Hollywoodu nic neříkají, a Taxikář je jenom další hřebíček do rakve, který to potvrzuje. Sice mám o tom filmu nastudované první poslední a všechno jsem četla, přelomové tohle, syrové tamto, kariéru definující všechno, ale když se na něj dívám, tak prostě a jednoduše nechápu, o čem to je a co se tam děje.

O hlavním hrdinovi nevím vůbec nic a on celým filmem projde kompletně nezměněný: nezmoudří, nezesílí, nevyléčí se, nenajde spojení se světem, nezblázní se, neumře. Nic. Postava Jodie Foster (i Cybill Shepherd, když jsme u toho) je tam tak málo, že velmi špatně rozumím tomu, proč je tak často dávána do souvislosti s reputací filmu. Je to sice ona, jejíž život kvůli filmu projde největší změnou, ale tadá, je to mimo plátno a někdo to odříká v nespolehlivě emocionálně neprůhledném dopise. Nechápu tento film.


sobota 25. listopadu 2017

VALL-I (2008)

WALL-E
USA

režie: Andrew Stanton
scénář: Andrew Stanton, Jim Reardon + Andrew Stanton (povídka), Pete Docter (povídka)

hrají: Ben Burtt, Elissa Knight, Jeff Garlin
komentář ze dne 25. 11. 2017

-"I don't wanna survive. I wanna live!"

Při zpětném pohledu oceňuji velmi přesně a čistě vybudovanou kombinaci toho nejcyničtějšího a nejnaivnějšího, co si američtí tvůrci nejspíš mohou (mohli) dovolit ukázat ve filmu "pro děti". WALL-E sice trpí syndromem tak moc kladného hlavního hrdiny, až je chvílemi skoro nezajímavý, ale potom se mi zase začne líbit, když inspiruje jak lidskou, tak robotickou osádku lodě k sebeuvědomění, a hned si domyslím, že WALL-E sám není až tak důležitý jako postava, ale spíš jako zosobnění myšlenek, se kterými si film pohrává. Na konci jsem i chvilku zainvestovaně slzela, nejvíc tedy samozřejmě při Also Sprach Zarathustra.


středa 22. listopadu 2017

West Side Story (1961)

USA
režie: Jerome Robbins, Robert Wise
scénář: Ernest Lehman + Jerome Robbins (divadelní hra), William Shakespeare (divadelní hra)

hrají: Natalie Wood, Rita Moreno, George Chakiris
komentář ze dne 22. 11. 2017

Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano.

Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano.

Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme.

Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější.


sobota 11. listopadu 2017

Avatar (2009)

USA/Velká Británie
režie, scénář: James Cameron
hrají: Sam Worthington, Zoe Saldana, Michelle Rodriguez
komentář ze dne 11. 11. 2017

Původně jsem měla připravené poznámky pro velmi dlouhý a podrobný seznam všeho, co mě na filmu štvalo, ale potom jsem si pustila VALL-I-ho, pobrečela si, uvědomila si, že jsou to vlastně stejné filmy a že tam, kde Andrew Stanton udělal všechno dobře, udělal James Cameron všechno špatně, a že já, jakožto divák, samozvaný kritik a trochu i člověk bych neměla věnovat takovou péči nenávistným věcem a raději si spokojeně brečet u toho, co za to stojí. Takže se omezím na tu nejzákladnější Cameronovu chybu, a tou je samozřejmě scénář. Protože špatný scénář je jediná odpověď na otázku, jak se mi může nelíbit film o dvou mých oblíbených tématech: 1. "People, what a bunch of bastards." a 2. "Naše civilizace je odsouzena k zániku."

Kdyby byl Cameron schopen sestavit funkční dramatický a emocionální oblouk, tak by se dalo všechno špatné nebo povrchní opominout nebo odpustit. Jenomže Jakův příběh není poctivě vystavěn a autor se spoléhá na nejhorší berličky typu "trénovací montáž" (jediná trénovací montáž, kterou uznávám, je "relax, zabij malajského ministra" ze Zoolandera, jinak je to vždycky známka tvůrčí bezradnosti) nebo vysvětlovací voice-over. A proto je místo zapomínání a odpouštění špatného i to něco dobré na tomto filmu spíš ponížené a bezradné. Takže sbohem a šáteček a zatímco Cameron vykašle čtyři další filmy (was?!), tak já se znovu sedmkrát podívám na Divokou planetu a Princeznu Mononoke.