středa 18. října 2017

Kniha džunglí (2016)

The Jungle Book
USA/Velká Británie
režie: Jon Favreau
scénář: Justin Marks + Rudyard Kipling (kniha)

hrají: Neel Sethi, Bill Murray, Ben Kingsley
viděno 18. 10. 2017

Největší odvahou takto vizuálně pojatého světa by bylo, kdyby se zvířata chovala zcela jako zvířata a tedy kdyby nemluvila. (A nepřecházela spontánně do jazzových popěvků, wtf?!) Když už realismus, tak pořádný. Nejvíc působivé stejně byly ty momenty, které se obešly bez dialogu (pomoc slonům, posedlost ohněm). Žvatlavé proslovy, komické karikatury a vysvětlující rozhovory ponižují úroveň filmu, který by bez toho mohl být jako rána mezi oči v tom dobrém slova smyslu.

Pamatuji si, že jako dítěti se mi ve filmech, i těch primárně zaměřených právě na mladé publikum, nejvíc líbily "strašidelné, kruté a opravdové" věci a byla jsem schopná leccos chápat a sama si vysvětlit. Takže když už vidím takhle badass příběh o zvířatech z džungle, tak div neroním slzy nad promarněnou příležitostí vyprávět opravdu o zvířatech z džungle, třeba i s tím vysvětlujícím voiceoverem, kdyby na tom studio z důvodů srozumitelnosti moc trvalo, ale aby komunikace mezi hrdiny probíhala autenticky jejich vlastní, realistickou řečí.

A na závěr musím oznámit, že kvituji s povděkem myšlenkový přístup režiséra Favreaua: "In Kipling's time, nature was something to be overcome. Now nature is something to be protected."


pátek 13. října 2017

Blade Runner (1982)

USA/Hong Kong/Velká Británie
režie: Ridley Scott
scénář: Hampton Fancher, David Webb Peoples + Philip K. Dick (kniha)

hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young
komentář ze dne 13. 10. 2017

Emocionální zátěž tohoto filmu je pro mě úplně nepochopitelně nepochopitelná. Když by se to všechno slovně popsalo, tak jsou to samé věci, co mám ráda: Sci-fi o konci světa (lidství), láska na nečekaných místech, místnost plná děsivých panenek, vyprázdněné vyprávění, robotická sova, brečící Rutger Hauer, spousta teoretické zábavy. Ale když se na to doopravdy dívám, tak mi nic z toho nedává smysl a vůbec nevím, jestli mě něco z toho má bavit nebo jestli mám někomu snad fandit? Deckard je hloupý znásilňovač a ostatní postavy jsou jenom děsivé panenky v obecné místnosti pozérského světa filmu, nikdo tam není opravdový a většina událostí vypadá jako nacvičená pro kameru a ne že by se doopravdy musela stát, kdyby tento systém postav někdo doopravdy vypustil do světa a nechal je, ať si žijí.

Místo brečení v dešti mě tak napadají jenom otázky jako jak se dostal replikant s jednou bouchačkou z úřadu plného agentů? Proč se původ mechanických výrobků určuje psychotestem? Pokud je Země místo, kde zůstává už jenom nemocný lidský odpad, který si nemůže dovolit odletět do "statečného nového světa", proč je vůbec replikantům zakázán pohyb? Ale ne že by mě doopravdy zajímaly odpovědi na tyto otázky. Nezajímají. A finální a možná největší zklamání pro mě bylo, že mě soundtrack s tak dobrou pověstí vůbec nezaujal.

pátek 6. října 2017

Muž, který spadl na Zemi (1976)

The Man Who Fell to Earth
Velká Británie
režie: Nicolas Roeg
scénář: Paul Mayersberg + Walter Tevis (kniha)

hrají: David Bowie, Rip Torn, Candy Clark
viděno 6. 10. 2017

Myslela jsem si, že nic nezní jako potenciálně nejlepší film v dějinách než "psychedelický dokument o příchodu velebného Davida Bowieho mezi pozemšťany a popis požehnání a kleteb, které s sebou Nejvyšší přináší". Bohužel jsem si o filmu dělala přehnané naděje. Co vypadalo v první čtvrthodině jako dechberoucí použití surrealismu ve službách existenciální sci-fi se postupně proměnilo v nesouvislé, nezajímavé a neumělé klopýtání, které by mohlo skončit v jakémkoliv místě a nebo pokračovat navždy, tzn. moje touha po smyslu a myšlenkovém přesahu zůstala neukojena.

Z filmu mám podobný pocit jako z Bezstarostné jízdy, ergo zdá se mi tak přeplněn drogovým spoléháním, že "to podstatné" se vyjeví samo bez cílené snahy filmařů, a spojen s dobou vzniku, že je pro mě, střízlivou a vymaněnou z toku času, z velké části nesrozumitelný. Jako nejzásadnější zjištění jsem si tedy odnesla fakt, že už vím, odkud si Snyderovi Watchmeni vypůjčili tu brilantně opulentní místnost se stromovými tapetami (včetně suchého listí na umělém tráva koberci), tenisovým stolem a křišťálovým lustrem.


sobota 30. září 2017

Potomci lidí (2006)

Children Of Men
USA/Velká Británie
režie: Alfonso Cuarón
scénář: Alfonso Cuarón, David Arata, Mark Fergus, Hawk Ostby, Timothy J. Sexton + P. D. James (kniha)

hrají: Clive Owen, Clare-Hope Ashitey, Pam Ferris, Charlie Hunnam
komentář ze dne 30. 9. 2017

Dokud někde nepotkám živého a nepoškozeného Clivea Owena, tak budu věřit, že vše v tomto filmu je pravda, co se skutečně stala. Film děsivý a dokonalý ve všech ohledech, a také značně věštecký. ♥♥♥

-"Ok, the Human Project gives this great, big dinner for all the scientists and sages in the world. They're tossing around theories about the ultimate mystery: why are all the women infertile? Why can't we make babies anymore? So, some say it's genetic experiments, gamma rays, pollution, same ol', same ol'. So, anyway, in the corner, this Englishman's sitting, he hasn't said a word, he's just tuckin' in his dinner. So, they decide to ask him, they say, "Well, why do you think we can't make babies anymore?" And he looks up at 'em, he's chewin' on this great big wing and he says "I haven't the faintest idea," he said, "but this stork is quite tasty isn't he?"

čtvrtek 28. září 2017

Poltergeist (1982)

USA
režie: Tobe Hooper
scénář: Steven Spielberg, Michael Grais, Mark Victor

hrají: Craig T. Nelson, JoBeth Williams, Heather O'Rourke
viděno 28. 9. 2017

Nevím, jestli je to proto, že se na Poltergeista dívám zcela mimo jeho dobový kontext, ale přijde mi, že v tomto filmu funguje opravdu velmi málo. V podstatě je to jen okopírovaný Vymítač ďábla, ale bez toho "něčeho", co Vymítači dodávalo nadčasový přesah, a mnohem béčkovější. Polovina dialogů zní jako neúmyslná komedie a třetina záběrů by se dala vystříhat a filmu by to jenom prospělo. Pár těch kultovních záběrů je cool, ale na to, že film má dvě hodiny (!) jich tam zase tolik není. (Můj nejoblíbenější záběr - když bagr hloubící bazén vykope krabici s pohřbeným ptáčkem.) I nadále se mi potvrzuje, že Spielbergovy filmy jdou v naprosté většině mimo mě.


čtvrtek 21. září 2017

Tenkrát na Západě (1968)

Once Upon A Time In The West
Itálie/USA
režie: Sergio Leone
scénář: Sergio Donati, Sergio Leone, Dario Argento, Bernardo Bertolucci

hrají: Charles Bronson, Henry Fonda, Jason Robards
komentář ze dne 21. 9. 2017

Jak moc velké rouhání by to z mojí strany bylo, kdybych prohlásila, že bych byla úplně nejraději, kdyby z filmu úplně zmizela postava Claudie Cardinale a většina děje souvisejícího s ní? Nejspíš velké a také by to dokazovalo, co si sama tajně myslím, a totiž že vlastně skoro vůbec nechápu, o čem tento film vypráví a o čem vlastně má být. Úplně a nejlépe rozumím Harmonikově lince, a ta by si krásně vystačila se stopáží o hodinu a půl kratší. Ve filmu je sice pár skvělých scén (a já mám nejraději úvodní lov křepelek na McBainově farmě a potom samozřejmě osudovou vzpomínku), ale celek mě nechává chladnou.

Leonův styl dosahuje brilantního vrcholu v "Hodném, zlém a ošklivém" a tady už se skrze mou optiku pomalu, ale nevyhnutelně přelévá do opulentní samoúčelnosti. Přemíra odkazů na ostatní kinematografické počiny a zalíbení v bezobsažné "coolovosti" postav naplňuje prázdnotou ta místa, kde bych normálně přemýšlela o těžkosti lidského údělu nebo o tom, jaká je ideální teplota pro vychutnání pomsty. Tady přemýšlím nad tím, jestli bych o něco přišla, kdybych si na chvíli zdřímla, a jestli náhodou nemám morální problém s romantizováním všech těch zidealizovaných trablů daného historického období.

A z čeho mě úplně nejvíc srdce je to, že se musím kriticky až negativně vyjádřit i k Morriconeho hudbě. Ta jedna harmoniková skladba je zcela fenomenální, ale žádná ostatní už se mi tolik nelíbí, také i proto, že velmi často sklouzává k sentimentalitě, kterou si neumím vyložit ve vztahu k příběhu a jeho brutalitě. A co mi už trošičku připadá i jako parodie sebe sama je to, jak má každá postava svou vlastní znělku a ta začne hrát při každém jejím zjevení na scéně - aniž by se nějak promyšleněji pracovalo s tím, jak tyto motivy na sebe navazují a jak se ovlivňují, respektive ony na sebe nenavazují vůbec, vždycky natvrdo jeden přestane a druhý začne.

Dala jsem filmu několik šancí v průběhu několika let a to, co jsem si myslela po prvním shlédnutí, si myslím i teď. Považuji tedy tuto kapitolu za uzavřenou a jdu se dlouhodobě trápit jinými filmy, amen.


úterý 19. září 2017

Místo u moře (2016)

Manchester By The Sea
USA
režie, scénář: Kenneth Lonergan
hrají: Casey Affleck, Lucas Hedges, Kyle Chandler
viděno 19. 9. 2017

-"Who you gonna shoot? You or me?"

Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší.

Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak).

Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat.