středa 18. dubna 2018

Barva granátového jablka (1969)

The Color of Pomegranates - Tsvet granata - Sayat Nova
Sovětský svaz
režie: Sergei Parajanov
scénář: Sergei Parajanov + Sayat Nova (básně)
hrají: Sofiko Chiaureli, Melkon Alekyan, Vilen Galstyan, Gogi Gegechkori
viděno 18. 4. 2018

Teď si nejsem vůbec jistá, zda je moje mysl zcela uklidněná nebo naopak výsostně rozjitřená.

 -"You are fire. Your dress is fire. You are fire. Your dress is black. Which of these two fires can I endure?"


pondělí 16. dubna 2018

Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (1974)

Bring Me the Head of Alfredo Garcia
Mexiko/USA
režie: Sam Peckinpah
scénář: Sam Peckinpah, Gordon T. Dawson
hrají: Warren Oates, Isela Vega, Janine Maldonado
viděno 16. 4. 2018

Přiznám se bez mučení, že jsem se u filmu věnovala ručním pracím, takže neměl moji naprostou a nepřerušenou pozornost, ale i tak si myslím, že to nebyla jenom moje vina, že jsem měla celou dobu velmi silný pocit, jako bych náhodně přepínala mezi několika nesouvisejícími filmy na různých kanálech.

Prolog a konec shodně dost božské, a kdyby mi někdo teoreticky odvykládal premisu a obecný děj, tak by mi to připadalo jako super nápad, ale když se na to doopravdy podívám, tak wtf? Skoro všechno, o čem jiní kritici píšou, že je na filmu cenné, mi připadá nesmyslné, a to je ještě ke všemu stejný pocit, jaký ve mně vyvolával i zatím jediný další film, který jsem od Peckinpaha viděla, a to Pat Garrett a Billy Kid. (A Warren Oates je zde ve své roli stejně machisticky nechutně oslizlý jako James Coburn tam, takže to je asi ten Peckinpahův proslulý rukopis?)

Jestli je pravda, že Oates režiséra během natáčení naučil brát kokain, tak se ovšem nedivím, že vůbec nechápu, o čem tento film medituje, a taky se tím vlastně dost vysvětluje. Jako by neexistovala žádná korelace mezi milionem těch defilujících emocí, respektive mezi těmi způsoby, jakými se je rozhodl režisér před kamerou organizovat.


pátek 2. března 2018

Malá Miss Sunshine (2006)

Little Miss Sunshine
USA
režie: Jonathan Dayton, Valerie Faris
scénář: Michael Arndt
hrají: Abigail Breslin, Paul Dano, Steve Carell 
komentář ze dne 2. 3. 2018

Zatraceně, nikdy bych neřekla, že zrovna u filmu, jako je Little Miss Sunshine, budu potřebovat tolik času, abych si utřídila, co vůbec napsat. Na film jsem se dívala už kdysi dávno hned po premiéře a zapamatovala jsem si jenom to, že mi přišlo absolutně nepochopitelné, proč o Olive všichni říkají, že je tlustá, když ta holčička očividně není tlustá ani trochu, jenom jí nasadili falešné břicho. (Ale aby nedošlo k mýlce, tak si myslím, že Abigail Breslin podává nejlepší a nejupřímnější výkon tohoto filmu a jí s radostí vyseknu srdečnou poklonu.)

Zbytek filmu mi od upřímnosti přijde tak vzdálený, jak jenom to jde. I u Juno mi vadily uměle vytvořené dějové zvraty přesně podle syd-fieldovské logiky, a LMS v tomto směru tlačí na pilu ještě mnohem víc. Jestli si se samotným institutem "indie filmu" spojuji nějaké kategorie/kvality, tak by to byla odlišnost a spontaneita, a tady postrádám jedno i druhé. Všechny postavy (kromě matky a nejspíš i Olive) jsou obdařeny trojitou dávkou typických podivínských kvalit, aby nám bylo jasné, že větší lůzry bychom doopravdy nepohledali, skoky v tónu od lehké náladovky po depresi nejtěžšího zrna jsou nečekané a nelogické, a hlavně se opravdu slepě následují všechna ta vypravěčská pravidla, která by se za daných okolností měla spíš bořit. Díky tomu je pro mě závěrečný (znovu?)nalezený pocit rodinné sounáležitosti neuvěřitelný a nedostatečně zasloužený.

Pár plusových bodů dodám za to, že film depresivnímu puberťákovi přisoudil barvoslepost a tedy opravdový důvod, proč mu svět kolem přijde škaredý a neúplný. A taky za to, že se tito filmoví sourozenci mají rádi, vycházejí spolu a záleží jim na sobě, protože mám tak trochu až po krk stereotypní filmové sourozenecké rivality.


úterý 6. února 2018

The Eagle (1925)

USA
režie: Clarence Brown
scénář: George Marion Jr. + A. S. Puškin (kniha)
hrají: Rudolph Valentino, Vilma Banky, Louise Dresser
viděno 6. 2. 2018

Hm, tak v porovnávací exkurzi mezi proslulými milovníky němého filmu v mém žebříčku i nadále povede Douglas Fairbanks (pokud tedy nepočítám Bustera Keatona, protože ten strčí do kapsy všechny). Valentino mne svým charismatem příliš neokouzlil a celkově první polovina filmu, která stojí víceméně jenom na něm, postrádala nějaké to "něco", co by mě přikovalo do sedačky.

To se ovšem změnilo s nástupem Vilmy Banky. Nevím, jestli jí scénář předepisoval o trochu víc k hraní, nebo čím to bylo, že působila mnohem "električtěji", živěji a zajímavěji než její protějšek. Rozhodně se mi ale líbilo, že, alespoň v porovnání s průměrnou ženou v nesnázích němého filmu či červené knihovny obecně, byla její postava napsaná jako chytrá a (do jisté míry) soběstačná, což jí jenom přidávalo na výsledném šmrncu. A hlavně jakmile do akce nastoupil trojúhelník Kyril - jeho dcera - Černý orel, tak se film konečně pořádně rozjel a najednou jsem chvílemi ani nevěděla, čím se kochat dřív.

Ačkoliv na mě tedy Clarence Brown přílišný dojem neudělal, rozhodně si zaslouží palec nahoru za to, že svoje esa vytasil až v druhé části filmu, než že by je všechny vyplýtval už na začátku.

-"I'd rather die on my feet than ride on your horse."


pátek 19. ledna 2018

Titanic (1997)

USA
režie, scénář: James Cameron
hrají: Leonardo DiCaprio, Kate Winslet, Billy Zane, Kathy Bates, Bill Paxton, Bernard Hill, Ioan Gruffudd
komentář ze dne 19. 1. 2018

Já mám k Titanicu tak rozporuplný postoj, jako snad k málokterému filmu. Zosobňuje, vzdává poctu a zároveň předpovídá všechny blockbusterové mory, které mi brání brát tento druh zábavní kinematografie vážně: pokřivování faktů a minulosti, romantizace neštěstí, touha být větší a ještě větší, nekonečná stopáž, kritika kapitalismu ryzími kapitalisty, a nejspíš ještě další věci, na které si teď nevzpomenu. (Obsazování hlavních rolí absurdně pohlednými mladými herci jako zápor uvádět nebudu, neboť tento krasavec a tato krasavice, na rozdíl od většiny modelů a modelek dnes okupujících blockbusterové plakáty na nástěnkách (viz například Margot Robbie), jsou právoplatnými, schopnými a charismatickými herci).

 Ale na druhou stranu se na něj dívám opakovaně a nemívám u toho pocit, že bych si chtěla vytáhnout mozek z hlavy hákem skrz nosní dutiny. A navíc má dva momenty, u kterých vždycky brečím a které se mi uprostřed všeho balastu velmi líbí: Ten první je, když se na konci filmu Rose zmocní píšťalky a kamera zůstává na jejím obličeji a jejích očích, a ten druhý je záběr na fotografie z jejího života a zejména na tu, kde sedí v koňském sedle obkročmo jako muž. Nicméně při sledování filmu v lednu 2018 jsem si k těmto dvěma brečícím pasážím přidala ještě jednu úplně na začátku, když jsem si vzpomněla, že Bill Paxton už není mezi námi. Odpočívej v pokoji, ty zatracený sympaťáku.


pátek 5. ledna 2018

Zloděj z Bagdádu (1924)

The Thief of Bagdad
USA

režie: Raoul Walsh
scénář: Lotta Woods, Douglas Fairbanks (jako Elton Thomas)

hrají: Douglas Fairbanks, Julanne Johnston, Sôjin Kamiyama
komentář ze dne 5. 1. 2018

"Happiness must be earned."

Tomu říkám cesta hrdiny, panečku. Douglase Fairbankse jsem před Zlodějem nikde pořádně neviděla a teď jsem tedy nestačila zírat. Jeho fyzické herectví vytváří tak hmatatelnou, zajímavou a sympatickou postavu, až z toho srdce plesá. Trochu s ním stojí i padá celý film a možná proto se ty pasáže, kdy se film soustředí na ostatní nápadníky, mírně táhnou. Ale jakmile je na scéně on, je to jízda. Z příšerek se mi zvlášť líbil děsivý oživlý strom a potom podvodní kuběny, lákající zloděje k sobě do sluje. A vůbec výprava a kostýmy stály za to. Pro zdobené lucerny z paláce a chalífův průsvitný vyšívaný plášť bych okamžitě našla upotřebení.

Co se tedy týče epické orientální podívané, tak za mě Raoul Walsh strčí Griffithe hravě do kapsy. Sice taky prezentuje bělochy jako hrdiny a příslušníky menšin jako padouchy, ale aspoň neprohlašuje, že k tomu všichni byli takto předurčeni.


pondělí 1. ledna 2018

Čest rodiny Prizziů (1985)

Prizzi's Honor
USA

režie: John Huston
scénář: Richard Condon (+ kniha), Janet Roach

hrají: Jack Nicholson, Kathleen Turner, William Hickey, Anjelica Huston
komentář ze dne 1. 1. 2018

Chm, možná že čtyři hvězdičky z pěti jsou moc, ale když vezmu v potaz, jakou ďábelskou práci na minimu prostoru předvádí Anjelica, tak tři hvězdičky z pěti jsou zase málo. Nemluvě o tom, že William Hickey jako by na naši planetu taky dorazil dírou z pekla.

Na to, že vlastně moc nemám ráda mafiánské filmy, jsem si tenhle užila docela dost. Nejspíš mě na tom bavilo to, že příběh je celkem přímočarý a nepředstírá, že je něco víc, než co ve skutečnosti je. Předstírání velikosti je to totiž můj věčný souboj s Kmotrem, o kterého bych si, nebýt Pacina, nejraději ani kolo neopřela. Přijde mi zajímavé, že Hustonovi všichni vyčítají stáří a únavu a Coppolovi tleskají za moderní masterpiece, když mně oproti Prizziům sága rodu Corleonů připadá mnohem utahanější, rozvleklejší a daleko ustrnulejší v době dávno minulé.