úterý 19. září 2017

Místo u moře (2016)

Manchester By The Sea
USA
režie, scénář: Kenneth Lonergan
hrají: Casey Affleck, Lucas Hedges, Kyle Chandler
viděno 19. 9. 2017

-"Who you gonna shoot? You or me?"

Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší.

Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak).

Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat.


úterý 12. září 2017

Spotlight (2015)

USA/Kanada
režie: Tom McCarthy
scénář: Tom McCarthy, Josh Singer
hrají: Mark Ruffalo, Michael Keaton, Rachel McAdams, Brian D’Arcy James, Stanley Tucci
viděno 12. 9. 2017

"If the church had one neck, I would wring it." - Primordial, The Seed of Tyrants


středa 6. září 2017

Za každou cenu (2016)

Hell Or High Water
USA
režie: David Mackenzie
scénář: Taylor Sheridan
hrají: Jeff Bridges, Ben Foster, Chris Pine, Gil Birmingham
viděno 6. 9. 2017

Nick Cave a Warren Ellis zase řádí. To jsem chtěla říct předem.

Za každou cenu je jeden z těch filmů, kde určitě každý druhý a možná že i každý první záběr vypadá, jako že všichni lidé v něm pózují na plakát, ale když je to chytrý meditativní moderní western o vztahu bratra k bratru, jedince k předkům a všech k půdě, tak to nejenže odpustím, ale snad i trošku vnímám jako přednost.

Také je to po nějaké době zase film, kde jsem si opravdu užila dialogy a obdivovala, jak byly napsané a používané. O to, o čem se mluví, úplně nejde, ale přece je důležité, že to zaznělo. O charakterech všech čtyř mužů mi to říká velmi mnoho, buduje to sympatie k oběma dvojicím a zároveň vytváří podvědomý strach z jejich nevyhnutelné konfrontace. Film nechává každé emoci dost času, aby dostatečně ukázala svůj efekt na svého prociťovatele. Velmi pomalu a pozvolna buduje napětí a divácké očekávání, aniž by to přetáhl do neúnosné délky nebo nudy. A potom ještě pořád dokáže nabourat očekávání a překvapit svým vývojem.

Bena Fostera, Gila Birminghama i Jeffa Bridgese (v tomto pořadí) jsem již milovala, a nyní ke svému překvapení na tento seznam asi budu muset zařadit i Chrise Pinea. A taky miluju, že je to zároveň absolutně civilní a výsostně žánrové.

pondělí 4. září 2017

Straight Outta Compton (2015)

USA
režie: F. Gary Gray
scénář: Andrea Berloff, Jonathan Herman
hrají: Jason Mitchell, Corey Hawkins, O'Shea Jackson Jr.
viděno 4. 9. 2017

Řekněme, že by mi nevadilo, že film předkládá v podstatě fiktivní verzi kapely, kdyby byl upřímný ve svém poselství a pevný ve filmařských kramflecích. A to on není. Prolog byl extrémně navnazující, ale poměrně brzy se ta iluze nekompromisnosti začala bortit. Celý film svírá podivná schizofrenie a projevuje se to na více úrovních. Na té nejširší nebo všeobjímající mi není jasné, o čem film vlastně chce vyprávět. Protože chvílemi (zhruba tak první polovinu) vypadá jako zajímavý a potřebný sociálně-politický příspěvek do debaty, která je v Americe horká dodnes a pořád přihořívá, protože když dělali svou hudbu a bojovali za právo ji dělat, byla jsem za film i za ně nejšťastnější.

Potom tenhle aspekt úplně vymizí a zůstane jenom ten nejstandardnější biopic včetně obvyklých atributů jako je manipulace historie a libovolné vynechávání lidí přítomných reálným událostem, zapojení portrétovaných do výroby a s tím související pofidérní výběr zobrazovaného (smrt Dreho bratra nemá žádnou funkci vzhledem k vyprávěnému příběhu, ale přesto je jí dán prominentní prostor, kdežto například jeho mlácení partnerek je "cesta, kterou se filmaři rozhodli nejít") a mix pietní úcty a zuboženého zeslaboštění zesnulého člena, který se sám nemůže vyjádřit a za kterého jedná vdova.

A přitom právě Eazy-E udává tempo celému výtvoru, je představen jako první a jeho životní oblouk supluje dramatický oblouk filmu. (A Jason Mitchell také podle mého předvedl zdaleka nejlepší výkon. Co si budeme nalhávat, když jel autem a koukal na bilboardy, tak mi i slzička ukápla, jak byl krásně smutný, ale zase skutečný Eazy-E byl prý spíš "fuck you" než že by ronil slzy, ach jo.) Na ten jeho oblouk jsou podivně roubovaná křišťálově vyčištěná promo videa pro Ice Cubea a Dr. Dreho, kulminující v doslovu a v tom, jaká videa se rozhodli o sobě na konec zařadit - je to až trošku legrační.

O filmovém řemesle toho potom nemám moc co říct, protože film se formálně nijak nesnaží najít a vynalézt a ničím se nevymyká ze zažitých zvyklostí a obvyklostí. Konec se rozpadá, protože o hudbu už nejde a ústřední trio je od sebe izolované. Film ztrácí půdu pod nohama a tempo jde do kytek (viděla jsem jenom kratší kinoverzi a nedovedu si představit, že by dvacet minut navíc dokázalo všemu tomu potácení dodat řád, spíš bych řekla, že se to musí táhnout ještě víc, ale kdo ví), ačkoliv tvůrci měli šanci alespoň naznačit, že zpomalování a rozpad děje zrcadlí rozpad kapely a ochlazování vztahů. A právě jakákoliv absence sebereflexe a nadhledu znamená, že film si možná dobře vede jako produkt zábavního průmyslu, ale nemůže se prosadit v tom uměleckém.

neděle 27. srpna 2017

Přehlídka smrti (1925)

The Big Parade
USA
režie: King Vidor
scénář: Laurence Stallings, Harry Behn, Joseph Farnham
hrají: John Gilbert, Renée Adorée, Karl Dane, Tom O'Brien
komentář ze dne 27. 8. 2017

-"Am I dead yet?"

Přehlídka smrti nabízí klasickou hollywoodskou pohádku "přátelství, láska, válka" v tak čisté a v rámci možností nezpatetizované esenci, že se na ni vůbec nejde zlobit. Rozložení událostí odpovídá spíš čtení knihy než dnešnímu pojetí filmové dramaturgie, ale to se u těch prvotních blockbusterů vidí často.

Mašinerie války je zobrazená vcelku impozantně. Dvojexpozice vojsk a výbuchů způsobuje, že pochodující vojáci ještě zaživa vypadají jako duchové, kterých se tenhle svět už netýká, a že se doopravdy zastaví až někde v zásvětí. Z postav mě nejvíc zaujal Slim Karla Danea, a když jsem si pak četla biografii hercova skutečného osudu, uronila jsem i opravdovou slzičku.

Moje nejoblíbenější němé filmy vyprávějí jinak a o jiném, ale nepůjdu tak daleko jako za svých mladých let, abych tento "jiný" mainstreamový způsob pohledu vyloženě odsuzovala.


neděle 20. srpna 2017

Moonlight (2016)

USA
režie, scénář: Barry Jenkins
hrají: Alex R. Hibbert, Ashton Sanders, Trevante Rhodes, Naomie Harris
viděno: 20. 8. 2017

Během počátečních pár minut jsem byla šťastná jako blecha a věřila, že opravdu bude následovat nejlepší film roku. Velký muž přichází zkontrolovat svého podřízeného. Vymění si pár zdánlivě přátelských slov. Tušíme za nimi komplexní podtext a jasnou hierarchii. Muž pokrytý vředy a boláky se na nich dožaduje milosti a je zároveň uboze zoufalý a závisle apatický. Cestu jim přeběhne malý chlapec, kterého bezeslovně pronásledují šikanizéři a hazejí po něm kamení. Chlapec se schová ve vybydleném domě, je tam sám, ve tmě, slyší jenom rány a dunění. Dvě silné ruce vytrhnou desku zabedňující okno. Velký muž přišel vytáhnout chlapce na vzduch a do světla.

Dynamika této úvodní sekvence je tak strhující a svůdná, až to bolí. A to také proto, že se jí (až na pár kraťoučkých chvílí) už nic jiného ve filmu ani nepřiblíží, natož abych se dočkala ještě gradace. Místo silného příběhu přichází obvyklé potíže filmů s pasivním protagonistou, rozmělněné navíc mezi tři herecké představitele. Jedinou konstantou v pravém slova smyslu je Naomie Harris a ta dostává tak málo času a je tak izolovaná od hrdinova života, že vůbec nemá prostor rozhodit svá kouzla.

A můj osobní problém je, že když už jsem si jakžtakž zvykla na pomalé rozhoupávání k bolestivým pointám prvního a druhého aktu a přijala ten postup jako normu, tak přišel akt třetí, který byl úplně jiný a já ho nepochopila až do té míry, že nijak neovlivnil můj zážitek z filmu. Musím se jít znovu podívat na Štastni spolu.


neděle 13. srpna 2017

Pád Třetí říše (2004)

Downfall - Der Untergang
Německo/Itálie/Rakousko
režie: Oliver Hirschbiegel
scénář: Bernd Eichinger + Joachim Fest (kniha), Traudl Junge (kniha), Melissa Müller (kniha)
hrají: Bruno Ganz, Alexandra Maria Lara, Corinna Harfouch, Ulrich Matthes, Christian Berkel
komentář ze dne 13. 8. 2017

"Co všechno je potřeba vědět o Adolfu Eichmannovi:

Oči: průměrné
Vlasy: průměrné
Váha: průměrná
Výška: průměrná
Zvláštní rysy: žádné
Počet prstů na rukou: deset
Počet prstů na nohou: deset
Inteligence: Průměrná

Co jste čekali?
Drápy?
Nadměrně velké řezáky?
Zelené sliny?
Jasné příznaky šílenství?"

-Leonard Cohen, Květiny pro Hitlera