středa 26. listopadu 2014

Poslední štace (1924)

Der letzte Mann/The Last Laugh
režie: F. W. Murnau
scénář: Carl Mayer
hrají: Emil Jannings, Georg John, Maly Delschaft
komentář ze dne 26. 11. 2014

A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky.


úterý 18. listopadu 2014

Vetřelci (1986)

Aliens
režie, scénář: James Cameron
hrají: Sigourney Weaver, Michael Biehn, Paul Reiser, Lance Henriksen, Carrie Henn
komentář ze dne 18. 11. 2014

Prý čistě akční film! Pch. Když se Ripleyová zeptá: "Nějaké zprávy o mojí dceři?", tak můj slzný aparát vyhlásí červený poplach a začne produkovat slzy jako o život. Lance je zlatíčko. Kdo by byl řekl, že ho budu milovat víc než Biehna. A rozhodně bych si někdy měla vyšetřit čas a napsat mnohem rozsáhlejší obdivný komentář.


pondělí 17. listopadu 2014

Vetřelec (1979)

Alien
režie: Ridley Scott
scénář: Dan O'Bannon
hrají: Sigourney Weaver, Veronica Cartwright, John Hurt, Ian Holm
komentář ze dne 17. 11. 2014

Další z kategorie filmů, u nichž člověk vzpomíná na to, jak v prepubescentním věku svým kamarádkám při sledování druhého Shreka znalecky vykládá, že něco je tam parodie na Vetřelce, aniž by sám Vetřelce někdy viděl. A potom také vzpomíná na to, jak se na to konečně podíval, v pubertě, potmě, doma sám, a potom se bál jít tmavou kuchyní a raději spal celou noc na gauči v obývacím pokoji. A potom také na to, jak jel s rodiči na Gigerovu výstavu zrovna ve svém gotickém období a od té doby si všechno zařízení v domácnosti představoval s černou viditelnou páteří a lebkami a nohami ve tvaru zvířecích pařátů. Ach, kdybych nebyla zaměstnána nekonečným analyzováním současnosti, tak bych snad řekla, že žiji jenom vzpomínkami. Co se týče sci-fi žen, tak jsem vždycky chtěla být spíš Linda Hamilton, nicméně Sigourney má nehynoucí respekt. A můj bože, mladý (mladší) John Hurt má páru! A taky úplně chápu, proč byla moje maminka rozladěná, že má Ian Holm hrát Bilba, protože ty jeho oči, do háje.


čtvrtek 13. listopadu 2014

Připoutejte se, prosím! (1980)

Airplane!
režie: Jim Abrahams, David Zucker, Jerry Zucker
scénář: Jim Abrahams, David Zucker, Jerry Zucker
hrají: Robert Hays, Julie Hagerty, Leslie Nielsen
komentář ze dne 13. 11. 2014

"Od té doby jsem začal mít problémy s pitím." Moji rodiče na tom vyrůstali a proto mi jako malému dítěti vtloukali do hlavy některé hlášky tak dlouho, dokud nezískaly svoje vlastní rýhy v šedé kůře mozkové. A mě samostatně ještě fascinuje kombinace suchosti a nonsensu.


středa 12. listopadu 2014

Psycho (1960)

USA
režie: Alfred Hitchcock

scénář: Joseph Stefano, Robert Bloch (kniha)
hrají: Anthony Perkins, Vera Miles, John Gavin, Martin Balsam, Janet Leigh
komentář ze dne 12. 11. 2014

Dodnes mám v živé paměti scénu, kdy mi moji rodiče asi jako desetileté dívence vysvětlovali, kdo je to Norman Bates, abych pochopila humornou narážku v seriálu Červený trpaslík. Dopustili se tím na mně kultovního spoileru a zároveň tím také zřejmě způsobili, že mám Psycho spojené spíše s komedií než s hororem. A na obranu mých rodičů, myslím si, že Hitch taky udělal hodně proto, aby tomu tak bylo. Protože čím jsem starší (a není to tím, že bych byla cyničtější, pokud něco, tak teď u filmů brečívám víc než zamlada), tím víc se moje percepce filmu blíží poťouchlé černé komedii. A není to jenom kvůli scéně se šéfem na přechodu. Hodně dialogu to též naznačuje. A taky to není tak, že bych se u filmu smála stylem "je to staré a hloupoučké", ale protože v tom vidím opravdickou tvůrcovu zlomyslnost a škodolibost.

Naprostá krása je například kontrast Perkinsova Normana a Gavinova boyfrienda. Gavin je muž skála, panák, prkno, dřevo, který mluvou i chováním patří do starého světa (filmu). Perkins se pořád hýbe a vrství ve svém projevu spoustu druhů emocí, je nesvůj a nejistý a přece i v těch nejvypjatějších momentech uvolněně žvýká nějaké bonbóny. Dále také pokud o někom platí, že má ramena přes celá záda, tak o Perkinsovi, a kolik víc důkazů člověk potřebuje, aby ho nazval budoucností kinematografie. (A říkám to samozřejmě v době, kdy se tato budoucnost už stala, herec a já jsme byli oba naživu jenom v jeden stejný rok a v těch následujících letech jsem já měla tu smůlu, že jsem viděla i béčkové až céčkové pokračování Psycha, které si ke vší hrůze i sám režíroval.)

Hudba je tak profláklá, že mám vždycky dojem, že si ji pamatuji z jiného života, ale co opravdu hodně obdivuji jsou pohyby kamery. A taky mám slabost pro to, jak Hitch neustále znejisťuje a pozměňuje, kdo je vlastně hlavní postava příběhu. Když jsem film viděla jako malá, zamilovala jsem se u něj do Perkinse. Nyní místo v mém srdci okupuje policista, který zaklepe na okno auta Marion po noci prospané na silnici a potom je její hrozivý stín.

-"A man should have a hobby." ♥


úterý 11. listopadu 2014

Drákula (1992)

Bram Stoker's Dracula
režie: Francis Ford Coppola
scénář: James V. Hart, Bram Stoker (kniha)
hrají: Gary Oldman, Winona Ryder, Anthony Hopkins, Keanu Reeves
komentář ze dne 11. 11. 2014

Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří ságu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého staršího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti. Francis Ford ve své adaptaci pochopil jenom za á (ale díky bohu aspoň za to, protože dnes se svět zaplavuje upírskými příběhy, kterým právě to uvědomění, které jsem hledala v třinácti, dodnes uniká) . Osudovou lásku si vzal jako hnací motor příběhu, ale věrnost se mu vytratila, maximálně ji ústy Van Helsinga cynicky komentuje. Vznikl mu tím film o tom, že muži nerozumí ani lásce, ani ženám. A jestli ženy něčemu rozumí, tak to se nedozvíme, protože žijí ve světě opanovaném muži. Závěr, kdy Keanu nechá Winonu odejít, ovšem naznačuje, že by něčemu rozumět mohly. Alespoň se toho chápe s humorem a jeho zobrazení souboje racio versus neracio je příjemně vtipné. Samozřejmě mě velmi dojal Gary a všechny jeho podoby (zejména zelená mlha a netopýří monstrum). Nejraději mám asi celou tu epizodu s bojem o duši slečny Lucy. Sbližování Míny s hrabětem má své momenty (hladí spolu divokého vlka, ach), ale nemůžu se prostě zbavit dojmu, že protože ona zrazuje Jonathána a on se peleší s kdekterou, tak je v mých očích ta láska ponížená a neplatná. Líbily se mi zvířecí zvuky vycházející z hrdel sličných dívek, jak říká sám hrabě, od šelem se máme ještě mnoho co učit. Ale pořád jsem byla víc ohromena očima, než srdcem.


čtvrtek 6. listopadu 2014

Smrt čeká všude (2009)

The Hurt Locker
režie: Kathryn Bigelow
scénář: Mark Boal
hrají: Jeremy Renner, Anthony Mackie, Brian Geraghty
viděno 6. 11. 2014

Ta nervózní kamera mě silně znervózňovala. Jinak asi nejsem nejlepší druh diváka pro takový film, protože za á, jich podobných nemám mnoho nasledovaných (a kolik jich vůbec kvalitních vzniká?) a za bé, můžu leda posoudit, jak režisérka zachází s filmovými postupy, ale nemám dostatek znalostí (dost velký přehled, vyhraněný názor) na to, abych dokázala rozklíčovat, jakým způsobem zachází s realitou, informacemi, (pravdou?). Protože z tohohle hlediska mám dojem, že její cenová senoseč byla zapříčiněna tím, že jde více méně o produkt, který se trefil do momentální poptávky. Trošku ve stylu toho, co ve svém komentáři praví uživatel verbal: (Parafrázuji:) Kdyby v roce 2009 Američané válčili s Německem, tak Oscara dostane Quentin Tarantino za Hanebný pancharty. Tolik jen poznámka k politice Akademie. Musím nicméně říct, že jsem si vcelku užívala, jak si nikdo nevšímá "příběhu" a že jde více méně o kresbu. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by se tady podařilo dosáhnout takové míry univerzálnosti, za jakou člověk obdivuje Četu, Apokalypsu nebo Olověnou vestu (protože takovými přirovnáním se to všudemožně hýří). Pokud se jim Smrt vyrovná, posoudím to až s větším odstupem, ale osobně si spíš myslím, že s dalším během času na tenhle film spíš zapomenu, než že by se mi některé jeho obrazy měly vracet. Řekla bych, že "na vině" je určitě práce se zvukem a hudebním doprovodem, protože já jsem ten typ, který dává přednost výrazné manipulaci místo nenápadného dokreslování. Od Marca Beltramiho se mi hodně líbila hudba k Vlaku do Yumy, ale od té doby to s ním šlo celkem do kytek. Hudba u scény prohledávání "prázdné budovy" mě možná udržela v napětí, ale žádný moment mě nezabil do sedačky a nedal mi najevo, že sleduji něco zásadního. Noční inferno obrazově působivé, ale zvuk nevyužitý naplno a tím pádem pro mě ta scéna opět spíš vyšuměla do prázdna. Možná je to taky tím, že se mu v ten moment kamera nepodívá do očí, které to všechno vidí. Možná je to taky tím, že scény nedostanou potřebný čas, aby se mohly proměnit v něco víc. Nevěřila bych, že si někdy budu stěžovat u filmu, který mě úplně nenadchnul, že je moc krátký, zvlášť když má dvě hodiny, ale je to tak: V některých případech to má dobrý důvod, proč jsou všechny ty "zásadní eposy" tříhodinové. A ten konec je obzvlášť taková zkratka na ránu. Doufám, že to byla nějaká znouzectnost a ne záměr.


úterý 4. listopadu 2014

Vlk z Wall Street (2013)

The Wolf of Wall Street
režie: Martin Scorsese
scénář: Terence Winter, Jordan Belfort (kniha)
hrají: Leonardo DiCaprio, Jonah Hill, Margot Robbie
viděno 4. 11. 2014

Můj první odchod z promítání, myslím, že ani ne po deseti minutách. Jediný důvod, co by mě udržel po celou dobu stopáže v kině, by byl ten, kdyby mi někdo zaplatil za to, abych se dívala. Hlavní hrdina by asi byl pyšný. --- A když už jsem se tedy musela dívat až do konce kvůli 1001 seznamu, tak jen jednotlivé postřehy: Bože, sexy nahaté ženské jsou nechutné. Leonardo je hodně oranžový. Líbil se mi ten pán, co vyráběl ty boty, protože vypadal úplně přesně jako moje první a nejzásadnější láska. Tento fakt mě trochu rozptýlil na prostřední hodinu nebo dvě, ale nějak tuším, že jsem o mnoho nepřišla. Vedlo to ale k myšlence, že vlastně nevím, o čem to je. O čem to je? Jako jedinou scénu s přidanou hodnotou jsem ohodnotila Leonardův trip z country klubu domů s hlubokým posláním, které požaduje přemožení všech tělesných, fyzických, psychologických a metafyzických překážek. Spolužáci se mě v diskuzi po mém tvrzení, že mě nebaví takovéhle věci, ptali, co mě teda baví. Odpověděla jsem, že upíři a čarodějnice. Možná tedy přece jen nejsem intelektuál. Kdo ví. Každopádně mi vadí, že nezúčastněnému pozorovateli by se snad mohlo zdát, že ten film devalvuje význam slova cool, které jinak sama ráda používám, a také že v drtivé většině případů Scorsese používá humor úplně jinak, než jak humor chápu já.