pátek 18. prosince 2015

Klub rváčů (1999)

Fight Club
režie: David Fincher
scénář: Jim Uhls, Chuck Palahniuk (kniha)
hrají: Edward Norton, Brad Pitt, Helena Bonham Carter
komentář ze dne 18. 12. 2015

-"I felt like destroying something beautiful." Měla jsem několik dlouhých let, abych nad Klubem rváčů přemýšlela, a zde je můj verdikt: Já vůbec nerozumím tomu, o čem ten film je. Líbila se mi záda a šaty Heleny Bonham Carter. Líbilo se mi, když měl Brad Pitt tu bílou košili s červenooranžovými javorovými lístečky a k tomu maskáčové kalhoty. Opravdu, opravdu hodně moc nemám ráda Edwarda Nortona, pořád se nemůžu duševně srovnat s tím, že někdo s nulovým charismatem má tak úspěšnou kariéru a širokou fanouškovskou základnu. A konečně nemám ráda, když film stojí a padá s voiceoverem takovýmhle způsobem. Voiceover má filmu dodávat další, zvrácenou a protichůdnou rovinu, a nikoliv být jedinou rovinou filmu.


úterý 25. srpna 2015

Skleněné peklo (1974)

The Towering Inferno
režie: John Guillermin, Irwin Allen
scénář: Stirling Silliphant
hrají: Steve McQueen, Paul Newman, William Holden, Faye Dunaway, Fred Astaire, Richard Chamberlain, Jennifer Jones
viděno 25. 8. 2015

Viděla jsem víc lepších filmů o lidské pýše. Ale pocit zhoubné monumentality z toho divák získá, to zase ano. Já mám u tohohle typu filmů problém s tím, že při takovém množství postav není příliš času ani prostoru pro emocionální investování do osudů a ze všech jsou jenom takové pokusné myšky. Říkám si: "Faye Dunaway neumře, na to je moc slavná, ale tuhle paní neznám, chudák paní, ta někam nejspíš spadne." A takováhle schematizace a objektifikace (pořád nevím, jestli je to opravdové slovo) lidského prožitku mi nedělá dobře. Ten odstup je pro mě ve své podstatě děsivější než všechny plameny a výšky dohromady. Závěrečné zmoudřelé hlášky tří hlavních mužů potom v takovém světle působí směšně a školometsky a míjí se jakýmkoliv účinkem. Kombinaci nejpůsobivější/nejumírněnější/nejpravděpodobnější závěr dějového oblouku u mě vyhrál Fred Astaire - a za povšimnutí stojí to, že svůj "message" předal beze slov a se zvířetem v náručí. Co se týče napínavosti, tak jsem si u filmu pletla šálu a v klíčových situacích mi utekly tři oka, takže čistě z tohoto hlediska by si film zasloužil plný počet bludišťáků. Po zprůměrování mi ale vychází průměr.


středa 19. srpna 2015

Na Větrné hůrce (1939)

Wuthering Heights
režie: William Wyler
scénář: Charles MacArthur, Ben Hecht, John Huston + Emily Brontë (kniha)
hrají: Merle Oberon, Laurence Olivier, Flora Robson, Geraldine Fitzgerald
viděno 19. 8. 2015

Líbil se mi ten všudypřítomný vítr. Jinak ve věčném souboji různých adaptací, kdo bude (nej)větší bestií tohoto tragického příběhu, se tady tvůrci rozhodli pro Cathy, která byla opravdu nesnesitelná a povrchní a panovačná, jak to jenom šlo. Při dnešním pokusu o objektivní pohled (tedy například odhlédnutí od toho, že herci jsou skoro vždy pohlední a v minulosti to platilo stoprocentně) je nepochopitelné, proč vznešenému a hrdě napřímenému Laurenci Olivierovi všichni nadávají do špinavých nečestných bytostí. Dnes by se tomu nejspíš řeklo špatná castingová volba. Protože jsem nedávno viděla aktualizovanou adaptaci, kde byl dům a prostředí a život předveden v rámci možností co nejvíce realisticky, tak se musím trochu pobaveně usmívat nad tou idealizovanou představou života na bohem opuštěném vřesovišti - ale to je chyba(?) velké spousty dobových filmů. V tom prostu, který dostala, na mě ohromně zapůsobila Geraldine Fitzgerald, jednak proto, že Isabella byla vždycky moje nejoblíbenější postava, a potom také proto, že její výkon dle mého nejvíc ze všech herců naplňuje obsah slova nadčasový. Jinak mě nejvíce vzrušuje představa, že by celé tělo tohoto filmu představovalo pouze expozici vrcholící tím, že zhrzený milenec nad její smrtelnou postelí zakáže duši své lásky v pokoji odejít, a můj ideální snový film by obsahoval desítky let stárnutí na vřesovišti s duchem a nikdy pořádně nezavřenou bránou do zásvětí v pláních za domem.


neděle 16. srpna 2015

Kdyby... (1968)

If....
režie: Lindsay Anderson
scénář: David Sherwin, John Howlett
hrají: Malcolm McDowell, David Wood, Richard Warwick, Christine Noonan, Rupert Webster
viděno 16. 8. 2015

-"Aries. That's Mick. No matter how strong the urge, resis any temptation to go into battle this month. Otherwise, you run the risk of not only being on the wrong side but possibly in the wrong war." Ach, to je tak krásné. (V poslední době jsem místo dokonalé začala používat slovo krásné, a v tomhle případě mám ještě na mysli také ironické a absurdní. Možná bych použila i bizarní, ale tam si pořád nemůžu zvyknout na to d, které tam nepatří.). Všechny ty detaily v jednotlivých scénkách. A jakým způsobem probíhá dvoření! (Mám ráda tygry. A svádění na hrazdě.) Vždycky jsem také měla slabost pro film vyprávěný v pojmenovaných kapitolách a to je tady použito trefně "chladně a prakticky". Jako výpověď/prohlášení je to bezchybný film, ačkoliv takový ten, do kterého nejsem investována srdcem, ale mozkem. Jean Vigo by byl myslím pyšný. (Bonusová pochvala: Ředitel řekne "Chlapci, chlapci, poslouchejte rozum." A revolver vytáhne dívka.) A ještě musím říci, že z nějakého důvodu nemám ráda, když se tenhle film spojuje s případy střílení (v amerických) školách 21. století, protože kontext a význam obou fenoménů je naprosto odlišný.


pátek 14. srpna 2015

Trojka z mravů (1933)

Zéro de conduite: Jeunes diables au collège/Zero For Conduct
režie, scénář: Jean Vigo
hrají: Jean Dasté, Robert le Flon, Du Verron
viděno 14. 8. 2015

Zastávám ten názor, že děti jsou jediný způsob, jak změnit svět, protože jejich hlavičky jsou nositelkami ideologií, podle kterých se potom svět zmítá. Tenhle film kromě dětí dává důraz i na tu druhou polovinu, a to na učitele, na bytosti, které jim do hlaviček ty ideologie dostávají. Nemyslím, že to byl od začátku autorův záměr, ale dnes Trojka z mravů funguje hlavně jako iniciační črta, která místo plnohodnotného prožitku hlavně probouzí chuť po revoltě a touhu tvořit.


Spáč (1973)

Sleeper
režie, scénář: Woody Allen
hrají: Woody Allen, Diane Keaton, John Beck
komentář ze dne 14. 8. 2015

-"Musíte pochopit, že všichni, které jste kdy znal, jsou dvě stovky let mrtví." -"Ale vždyť všichni jedli organickou rýži!" Je to zběsilá smršť nekoordinovaných nápadů, nebo to tak aspoň působí. Aluze na němou grotesku (a zvlášť asi Chaplina v Moderní době) je také silná a všudypřítomná. Vždycky jsem toužila použít slovo aluze ve větě, tak doufám, že jsem to udělala správně. Asi je to tím, že Woody sekal filmy jako Baťa cvičky a tak celý film i jeho fikční svět působí "jenom jako", jenom herci pobíhající v kulisách. Jistý nápad a úvaha jde na pozadí vycítit, ale je opracovaný a provedený jen s minimální dávkou pečlivosti. Nevypadá to zkrátka jako dílo tryskající ze srdce, což je mnou preferovaný druh filmů, zvlášť když pojednává o boji za svobodu. A ještě jsem zapomněla dodat, že minimálně polovinu něžných citů, které ve mně Spáč vzbudil, si zasloužil scénou hry na Branda a Vivien Leigh.


středa 12. srpna 2015

Zmizení staré dámy (1938)

The Lady Vanishes
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Sidney Gilliat, Frank Launder + Ethel Lina White (kniha)
hrají: Margaret Lockwood, Michael Redgrave, Naunton Wayne, Basil Radford
viděno 12. 8. 2015

Proč je vlastně Hitchcock zvaný mistrem napětí a nikoliv mistrem humoru? Během toho filmu mě podvědomí silně nabádalo představovat si, jak by to vypadalo, kdyby natočil film ve spolupráci s Monty Pythony. To by totiž musela být čirá krása nesmírná. Vždyť on tam má králíky v klobouku stoicky přihlížející bitce kouzelníka se samozvaným detektivem! A potom scéna muže, který si chce s bílým ubrouskem zachránit život je zase z úplně jiného žánru, ale stejně tak působivá. Jinak když jsem před rokem viděla poprvé Michaela Redgravea (v Secret Beyond the Door), tak jsem ho měla jen za pohledného panáka a vůbec by mě nenapadlo, že mu postupem času přijdu tolik na chuť. A dvojice těch sportem posedlých gentlemanů (které jsem dřív viděla v Přízracích noci, ale tady jsou vlastně originální) je taky dost božská, takovým tím studeným odtažitým zatuhlým způsobem, ach, chci s nimi chodit na čaj každý čtvrtek.


sobota 8. srpna 2015

Sněhurka: Jiný příběh (2012)

Blancanieves
režie, scénář: Pablo Berger
hrají: Macarena García, Inma Cuesta, Maribel Verdú, Daniel Giménez Cacho, Sergio Dorado
viděno 8. 8. 2015

Mé srdce se pohnulo. ♥♥♥ Je to tak povznášející jakož i depresivní, že se ihned zařazuje na seznam ultimátních pohádek do čela s Kachyňovou Malou mořskou vílou. Velká radost z aktualizace a práce s mýtickými motivy a následné spiklenecké pousmání za zvládnuté využití formy němého filmu. Viděla jsem Maribel Verdú zatím jenom ve třech filmech, ale v každém hraje úplně jinou ženu tak přesvědčivě, že mám problém si uvědomit, že je to pořád "pouze" ona. Stejně tak ráda vidím film s tolika druhy ženských postav vykreslených skrze přesné a citlivé detaily. Čestnou zmínkou bych ještě obdařila zobrazení vztahu dcery s otcem. A celkově platí, že přes počáteční nedůvěru/nevědomost jsem se už v prvních minutách dostala k oněmění a bezpodmínečnému obdivu, které mi vydržely až do konce.


neděle 2. srpna 2015

Zlatý věk (1930)

L'Âge d'or/The Age Of Gold
režie: Luis Buñuel
scénář: Salvador Dalí, Luis Buñuel, Marquis de Sade (kniha)
hrají: Gaston Modot, Luis Buñuel, Max Ernst, Paul Éluard
komentář ze dne 2. 8. 2015

Kdyby se mě kouzelná rybka zeptala na tři přání, tak jedno z nich by nejspíš bylo, aby mohl Luis Buňuel vstát z hrobu, obeznámit sám sebe se současným stavem kinematografie (a světa) a potom natočit jeden film. Úplně jsem od minula zapomněla, jak je to ostré.


sobota 1. srpna 2015

Američan v Paříži (1951)

An American In Paris
režie: Vincente Minnelli
scénář: Alan Jay Lerner
hrají: Gene Kelly, Leslie Caron, Georges Guétary, Nina Foch, Oscar Levant
komentář ze dne 1. 8. 2015

To se zdá tak nepřirozené, že by byla taková spousta dospělých lidí takhle optimistická. Ale vášnivý duševní orchestr zamračeného klavíristy, to už je jiná. Lise je také zajímavá bytost, stejně jako Milo. Jsem potěšena místními ženami. A nevím, jestli je to mou momentální náladou či co, ale ačkoliv to ani v nejmenším není můj žánr, výsledek na mě vcelku zapůsobil mírou práce, která do něj byla vložena. Mimo mé srdce potom zcela jde, jakým způsobem film zavrhuje realitu. Já si celou dobu pod povrchem představovala, jak bojuje ve válce, zabíjí lidi, prožívá peklo, a potom jde do Paříže a maluje tam ulice. A tím se film také možná ospravedlnil? Ty přišroubované úsměvy. Sakryš, takovou dávku existencialistických rozvah jsem od tohohle filmu nečekala. -"And I'm not trying to rob you of your precious male initiative."


pátek 31. července 2015

Kouzlo nebe a země (1962)

Heaven And Earth Magic
režie, scénář: Harry Smith
komentář ze dne 31. 7. 2015

Ráda bych ten film viděla někde s živým hudebním doprovodem. Co si ještě pamatuju z dějin avantgardní animace, tak evropští režiséři mě bavili víc (zejména Raoul Servais, a od něj nejvíc Harpya!), ale Smith je také trochu jiný případ. Co se týče stopáže, tak v porovnání s některými díly "konvenční" kinematografie ráda věnuji hodinu svého času mimotělním asociacím, mimo jiné i proto, že já sama se tak daleko tímto směrem vydávat nebudu a je zajímavé se podívat, co tam viděli tací, kteří tam došli. Kromě toho, že je to lekce hravosti vůči všeobjímajícímu pocitu, že vše musí být vážné a důležité, to působí i jako prostředníček vztyčený na všechny a na všechno, kteří jsou ochotni nechat se takovou "malicherností" urazit.


čtvrtek 30. července 2015

Stíny (1959)

Shadows
režie, scénář: John Cassavetes
hrají: Ben Carruthers, Lelia Goldoni, Hugh Hurd
komentář ze dne 30. 7. 2015

Poprvé po hodně dlouhé době jsem ponechána beze slov. Ze všeho nejvíc mi utkvělo, jak nádherně bytosti v tomto podání vyznívají, ať už si pod tím popisem představíte cokoli. A/ale je to nehotové.


úterý 28. července 2015

Šílený Max: Zběsilá cesta (2015)

Mad Max: Fury Road
režie: George Miller
scénář: George Miller, Nick Lathouris, Brendan McCarthy
hrají: Tom Hardy, Charlize Theron, Nicholas Hoult, Hugh Keays-Byrne, Rosie Huntington-Whiteley, Zoë Kravitz, Riley Keough
viděno 28. 7. 2015

Ze začátku mě napadaly takové myšlenky jako "co to sakra je?", "kdo to sakra je?" a "co se to sakra děje?", ale postupně jsem se nechala vtáhnout tím sentimentem (cit, silné a bezprostřední hnutí mysli, náklonnost nebo odpor, který není závislý na rozumové úvaze) a říkala jsem si, že za Furiosou bych šla. (Charlize Theron tímto filmem udělala pro moje feministické smýšlení o ní mnohem víc než prvoplánovitě "women power" filmy jako Její případ). A taky jsem u filmu vydržela 82 minut na rotopedu, což musí být můj osobní rekord. Takový to je film. (A kdyby Nicholas Hoult vypadal už navždy takhle, tak nevím jak on, ale já bych si nestěžovala.)


neděle 26. července 2015

Písečná žena (1964)

Suna no onna/Woman in the Dunes
režie: Hiroshi Teshigahara
scénář: Kôbô Abe (kniha a scénář)
hrají: Eiji Okada, Kyôko Kishida
viděno 26. 7. 2015

Tohle se stane, když jste uvrženi do života. A nebo jenom poté, co napíchnete mravkolva na špendlík. (?) Zajímavou hlavu zavařující úvahu jsem navštívila v momentě, když hlavní muž (podle anglických titulků) pronese souvětí: "Men aren't dogs, you can't put them on a leash." Ve své hlavě jsem si to automaticky přeložila jako: Muži nejsou psi, nemůžete je uvázat na vodítko." Ale co když tím myslel "lidé", ha?! Podle krátkého slovníkového průzkumu japonština nerozlišuje mezi termíny muž a člověk, má pro oboje jedno slovo (otoko), ale muži (hitobito) a lidé (hito) už se liší. Jenže ani zaboha nejsem schopná poznat, co z toho, jestli vůbec něco, tam ten chudáček říká. A posouvám se dál: I jinak ho nechápu. Když ho napadne, že může udělat žebřík, proč neudělá žebřík? Ale to je samozřejmě moje polemika s lidskou povahou, nikoliv výčitka k filmu. Možná nejsem člověk? Možná nejsem muž.


pondělí 13. července 2015

Terče (1968)

Targets
režie, scénář: Peter Bogdanovich
hrají: Tim O'Kelly, Boris Karloff, Nancy Hsueh, Peter Bogdanovich
komentář ze dne 13. 7. 2015

Při úvodní sekvenci, kdy sledujeme "archivní" záběr Borise Karloffa v historických/hororových kulisách a přes to se objeví název filmu TARGETS, automaticky získávám dojem, že sleduji moderní (= inovátorský + reflektivní) film. Absence podkreslující hudby dělá velmi mocný dojem a spolu s (bezohledným) střihem myslím nejvíc podtrhuje tu absolutní nekompromisnost celého výtvoru. Fascinuje mě ten totální odstup zkombinovaný s různými úrovněmi a dávkami emocí v jednotlivých scénách i v celku jako takovém. A možná právě proto, že se film neobtěžuje nic komentovat nebo vysvětlovat, zůstal nepochopený/nedoceněný. Když pominu velké finále (které je tak výmluvné a zároveň pohádkové, že vlastně dodnes nechápu, jak to udělali, aby to fungovalo, a to už je to tři roky, co jsem film viděla poprvé), tak se ve filmu nachází spousta krásných dílčích kousků, jako když třeba střelec přijde domů, je tam sám a prohlíží si relikvie svého vlastního "života" a z vedlejších místností mimo záběr jsou slyšet hlasy jeho rodiny. Jsou tam i momenty jakési naivity nebo neumělosti z nevypracovanosti/nedostatku praxe nebo jak bych to nazvala, ale to mi ve výsledku nevadí, protože respekt před historií, který Bogdanovich ukazuje, ho dokázal dostatečně vykoupit. -"I was astonished to see him here in Baghdad, for I have an appointment with him tonight... in Samarra."


neděle 12. července 2015

Rampa (1962)

La Jetée/The Pier
režie, scénář: Chris Marker
hrají: Jean Négroni, Hélène Chatelain, Davos Hanich
komentář ze dne 12. 7. 2015

Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že by filmu slušela delší stopáž. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že romantická linka odvádí od zápletky. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že 12 opic zpracovává námět lépe. Zpracovává jej jinak. Markerovi jde o něco jiného než Gilliamovi. A to, o co usiloval, se mu povedlo bezchybně. Já vždycky vybírám ve filmech ty dokonalé momenty a on ukazuje jenom ty dokonalé momenty. ♥


sobota 11. července 2015

Amadeus (1984)

režie: Miloš Forman
scénář: Peter Shaffer (hra i scénář)
hrají: F. Murray Abraham, Tom Hulce, Elizabeth Berridge
komentář ze dne 11. 7. 2015

F. Murray Abraham je tak krásný. Ale hlavně chci říct: Ten střih! Ten rytmus! Tento film je božsky zkomponovaný. -"Já jsem jejich šampion. Já jsem jejich svatý."


středa 8. července 2015

Peter Ibbetson (1935)

režie: Henry Hathaway
scénář: Vincent Lawrence, Waldemar Young, George du Maurier (kniha)
hrají: Gary Cooper, Ann Harding, Ida Lupino
viděno 8. 7. 2015

Unikátně depresivní film o naději, jehož snová kouzla a čáry jsou přinejmenším odzbrojující. Příběh je sice vyprávěn zejména dialogy, ale jsem ochotná to odpustit za tu světlem modelovanou krásu v poslední části a hlavně - hlavně! - za tu silou vůle a pílí duše vytvořenou krásu v poslední části! Vzpomněla jsem si na film 3-iron a srdéčko se mi zachvělo. Čekala jsem bůhvíco, a fakt, že film se mi podařilo sehnat po dvou letech hledání pouze s ruským rychlodabingem, moje očekávání moc nenavýšil, ale ó můj bože! Tenhle film by měl být mnohem víc slavný, než je. Jak by řekl španělský faun: Svět patří těm, kteří ví, kam se dívat. ♥


úterý 7. července 2015

Východ slunce (1927)

Sunrise: A Song of Two Humans
režie: Friedrich W. Murnau
scénář: Carl Mayer, Hermann Sudermann (kniha)
hrají: George O'Brien, Janet Gaynor, Margaret Livingston
viděno 7. 7. 2015

Takže už v roce 1927 se musely dělat titulky, protože americké publikum by nepochopilo obraz samotný. Zajímalo by mě, jestli tenhle impuls vycházel vážně od diváků, nebo ho vytvořili sami producenti v preventivní obavě o svoje výdělky. Protože to rozhodně pokazilo kinematografii na všechny roky dodnes i na ty, co teprve přijdou. A teď k filmu. Nejvíc se mi líbilo, jakým způsobem kamera putuje spolu s postavami, zejména tedy na začátku filmu a mimo "město" - tam mi přišly postavy poněkud utopené v mohutnosti těch kulis - ale procházky po polích a lukách v mlze, lodička uprostřed širé vody nebo lucerny ve tmě pobíhajících vesničanů jsou čirá krása. Dějová linka je odzbrojující, až by jeden brečel. Je na ní myslím poznat románová struktura, kterou se často adaptacím nepodaří zakamuflovat/pozměnit, ale tady to hraje harmonicky se stylem vyprávění a nejenže to tedy není na výtku, ale je to na pochválení. Dál se mi líbí, jak se herečky v němých filmech často chovají jako vyplašená zviřátka, Janet Gaynor tady dostala prostor předvést to v celé širé nádheře. Rozkošný byl rozdíl mezi její utrápenou polohou a úsměvem, který se jí postupně dostal na tvář. Hodně se mi taky líbilo sledovat rytmus jejího dechu. Ve zvukovém filmu takovéhle aspekty člověk vnímá spíš sluchem, nicméně tady lze díky pohybu jejího těla získat zcela jiný pocit fyzické existence oné postavy. Na představiteli muže Georgi O'Brienovi se mi zase líbila konfrontace zažité stereotypní představy herce z 20. let (salonní štramák s holou tvářičkou a ulízaným účesem) s jeho reálným vzhledem ve filmu. Taky působil jako zvíře, ale jinak než ženuška. Dohromady tvořili dokonalý pár, kterému ani moje mírně feministické já nemá problém říkat prostě Muž a Žena. -"Ochraňuj svou ženu před zlem!" ♥


sobota 4. července 2015

Zvětšenina (1966)

Blow-up
režie: Michelangelo Antonioni
scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond
hrají: David Hemmings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles
komentář ze dne 4. 7. 2015

Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci.


Vinyl (1965)

režie: Andy Warhol
scénář: Ronald Tavel, Anthony Burgess (kniha)
hrají: Gerard Malanga, Tosh Carillo, Edie Sedgwick
viděno 4. 7. 2015

Shiny happy people. Můj první Warhol, ale na rozdíl třeba od Yoko Ono nebo Normana McLarena nemám tu správnou motivaci pokračovat v dalším prozkoumávání. Z toho stísněného prostoru mi bylo fyzicky hodně nepříjemně a jak se v něm ničí ta krásná těla (a pro mě ničení začíná už kouřením), tak skoro jako bych začala chápat, nebo se vydala na dlouhou cestu, na jejímž konci je pochopení, nebo zkrátka obraz/odraz názoru se mi v mysli formuje. V podstatě jsem hodně ráda, že tam chybí to umělecké zkrášlování, tak snadno zaměnitelné za obdiv, které lze nalézt u Kubricka. A žena za celou dobu nepromluví.


pátek 3. července 2015

Fotr je lotr (2000)

Meet The Parents
režie: Jay Roach
scénář: Jim Herzfeld, John Hamburg, Mary Ruth Clarke (původní scénář), Greg Glienna (původní scénář)
hrají: Robert De Niro, Ben Stiller, Owen Wilson
viděno 3. 7. 2015

Možná je pravda, že film nějakým zvráceným způsobem používá styl humoru němé grotesky, ale jsem si stoprocentně jistá, že Buster Keaton by na svého budoucího tchána septik nevypustil. Hádám, že film se na seznam 1001 dostal kvůli tomu, jak se stal v Americe kultovním, ale ve mně to akorát tak vzbuzuje nenávist k filmovým kritikům. To mají tak nízké sebevědomí, že musí za životně důležitý film prohlašovat generickou neinvenční komedii s laciným slovním humorem a nepříliš propracovanými fyzickými gagy (a ještě k tomu remake filmu z roku 1992), jejímž jediným "přínosem" bylo následné angažování Roberta De Nira v několika dalších béčkových projektech, kde komika pramení čistě z toho, že je to velký děsivý týpek s řádkou psychopatických rolí ve svém životopisu. A nyní si dáme náhodný (a přesto abecední) seznam filmů z roku 2000, které byly podle mě důležitější nebo zajímavější než tento a na seznam se nedostaly: Americké psycho, Čokoláda, Musíme si pomáhat, Písně z druhého patra, Pláž, Princezna a bojovník, Slepičí úlet a Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou. Hernajs, to snad už i ti první X-Meni by si to místo zasloužili víc než tohle.


pondělí 29. června 2015

Zachraňte vojína Ryana (1998)

Saving Private Ryan
režie: Steven Spielberg
scénář: Robert Rodat
hrají: Tom Sizemore, Barry Pepper, Giovanni Ribisi
komentář ze dne 29. 6. 2015

Krev není voda a o tomhle film vypovídá dostatečně (ach, bledý Giovanni Ribisi) a některé vizuální momenty v sobě mají určitou vnitřní sílu, ale ten celek, co celek, milý Watsone. A jakmile se začne mluvit, jde to celé už úplně do kytek. Vlastně si myslím, že je to docela kompletní/komplexní? katalog nadbytečných věcí. Co ovšem nikdy nepochopím, jak to, že já, milovník prostých věcí, se tolik vzpouzím tomu, když mi pan Spielberg servíruje prosté věci. On tam přivede svoji rodinu jako důkaz toho, že žil správný život! To je dle mého názoru nejsprávnější a nejčistější smysl života. A stejně se celému tomu áčkovému týmu podaří takovou myšlenku zprznit a ponížit do zcela nerespektovatelné míry.


čtvrtek 25. června 2015

Maltézský sokol (1941)

The Maltese Falcon
režie, scénář: John Huston
hrají: Humphrey Bogart, Mary Astor, Gladys George, Peter Lorre
viděno 25. 6. 2015

Božínku můj, Peter Lorre je tak božský. Vždycky jsem měla slabost pro muže, co vypadají jako padouši z Bonda, a on je přesně takový. Ještě kdyby tak měl holou hlavu, ale člověk nemůže mít všechno, například zajímavý zbytek filmu kromě jednoho z herců. Překomplikovanost komplikací je mírně úsměvná a vzhledem k celému žánru, který z toho vyrostl, je absence atmosféry vcelku překvapivá. Nikdy jsem příliš neměla v oblibě gangsterky a nyní začíná být zjevné, že ani tento příbuzný žánr mi k srdci nepřiroste. Celé to vypadá jako jednoaktová hra roztažená na celovečerní stopáž, aneb když je každý skutek stejně překvapivý, tak ve skutečnosti není překvapivý vůbec žádný a brzy se to omrzí. Ale jestli tohle není nejromantičtější věta, jakou kdy muž řekl ženě v nějakém filmu, tak to asi bude nějaká jiná věta: -"If they hang you, I'll always remember you."


středa 24. června 2015

Život Adele (2013)

La Vie d'Adèle - Chapitres 1 et 2 - Blue Is the Warmest Color
Francie/Tunisko/Belgie/Španělsko
režie: Abdellatif Kechiche
scénář: Abdellatif Kechiche, Ghalia Lacroix + Julie Maroh (komiks)
hrají: Adèle Exarchopoulos, Léa Seydoux, Salim Kechiouche, Jeremie Laheurte
viděno 24. 6. 2015

Celou dobu jsem si připadala, jako by mě někdo držel za krk a strkal mi obličej do obrazu. Až do takové míry, že jsem měla dojem, že se ani nemůžu pořádně nadechnout. Nemám ráda, když autor ukazuje pocity postavy skrze to, že ji nechá kouřit a nic nedělat, právě proto, že to nemá žádný význam, jenom se zdá, že by to nějaký význam mít mělo.

A už to říkám u několikátého filmu, asi si je špatně vybírám, ale opět jsem nechápala. Postavy mluví o lásce, ale vůbec nerozumím, co tím myslí, když to vnímám v souvislosti s tím, co je vidíme během jejich filmové existence dělat. Pod nočním životem si raději představím hřbitovy, rakve a vlkodlaky a nikoliv kluby, kde mě nikdo neslyší mluvit. Stejně tak při zobrazení vztahu bych raději viděla zásadnější detaily než kdo má co oholené, ale co už.

Nelíbily se mi ty obrazy, jejichž měla být Emma autorkou. Ta fotograficky realistická těla obklopená barevnými motýlky mě ubíjejí, a to se vztahuje i na zbytek filmu. Musím souhlasit s názorem pana Böhma, že ukazovat sex, když je to dobrý, a vynechat ho, když je to špatný, je značná zbabělost.

Jo a ještě bych chtěla doplnit jednu věc, co mě překvapila - film rozhodně nevypadá jako dílo, jehož režisér nechá jednu scénu opakovat třeba stokrát, aby dostál své pověsti perfekcionisty. Už jen proto, že všechny akce jsou milionkrát postříhané a zmanipulované a nic neplyne v delších záběrech, z čehož mi jasná představa o ideálním výsledku příliš nečiší.


Zakázaná zóna (2010)

Monsters
režie, scénář: Gareth Edwards
hrají: Whitney Able, Scoot McNairy
viděno 24. 6. 2015

Tak jo, když se film o ufounech jmenuje "Příšery", tak by jeden očekával, že to ve skutečnosti bude o tom, že ty opravdové příšery jsou lidé. Potom jsem taky předpokládala, že současní post-postmoderní autoři by to mohli nějak rafinovaně otočit. Inu, pan Gareth Edwards mě překvapil tím, že je to o ničem. (A možná tedy o tom, že ani příšery nejsou příšery, ať nejsem příliš protivná.) To souvisí s tím, že hlavní náplní filmu jsou postavy - a ty jsou kompletně nezajímavé. Použití takových herců může "fungovat" v Paranormal Activity, kde je hlavní atrakcí formální stránka, ale tady ne. A proč byla ta hudba tak šťastná? Taky je úžasné, jak se ústřední dvojici, která spolu v reálném světě v té době chodila a teď jsou dokonce manželé, podařilo před kamerou dokonalé ukrýt všechny náznaky společné chemie. A proč se pořád tváří, jako kdyby byli v indie road movie? Na druhou stranu právě takovýhle film je asi opravdově nefalšovaná hipster road movie, ale stejně se divím, že na nich není vidět strach nebo nějaké pnutí. Ano, když vidí chapadla, tak se schoulí do klubíčka, ale kdyby si člověk pustil jenom ty scény mezi tím, tak z jejich body language pravděpodobně nepozná, v jaké situaci se nacházejí. Dále mi přišlo, že fotky, které fotil hlavní hrdina fotograf nejspíš nebudou moc dobré fotky, podle toho, odkud ty věci snímal a celkově jak se kolem sebe díval. A taky si říkám, že ujít třináct kilometrů po rovné silnici bez překážek by jim mělo trvat dvě a půl hodiny a rozhodně ne tolik času, kolik je vidět ve filmu. Takže, abych shrnula své myšlenky: Teze je přijatelná a ve spojení s vyprázdněnou narací a romantikou vlastně geniální, ale skoro všechno na faktickém provedení mě odpuzuje.


úterý 23. června 2015

Dotek hříchu (2013)

Tian zhu ding/A Touch Of Sin
režie, scénář: Zhangke Jia
hrají: Wu Jiang, Baoqiang Wang, Tao Zhao
viděno 23. 6. 2015

Nepochopila jsem skoro nic. Film je sociální, ale není sociální. Lidé jsou lidé, ale nejsou lidé. Nepodařilo se mi rozklíčovat, s jakým záměrem to režisér vypráví. Když se člověk zamyslí nad souvislostmi, tak brečí celé dvě hodiny, ale nemám dojem, že by režisér předkládal hotovou výpověď, což se mi nelíbí.


pondělí 22. června 2015

Provaz (1948)

Rope
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Arthur Laurents, Patrick Hamilton (divadelní hra)
hrají: John Dall, Farley Granger, James Stewart
komentář ze dne 22. 6. 2015

Ach, mužové zhluboka dýchající, předklonění, o sebe se čely opírající, tohle je skvělý film pro filmové fanatiky a i bytosti jiným způsobem latentní. A jak jsou legrační v těch velikých hranatých oblecích, když se snaží mluvit o filosofii a svobodě. Na Hitchcockovi miluji zejména to, jak se jako přerostlé děcko radostně pouští do pokusů, a nenávidím zejména to, jak ty pokusy pojmenovává a vysvětluje v dialozích mezi postavami (jako třeba v Rozdvojené duši, další noční můra). Tehdejší diváci by to nepochopili a nebo si teprve tříbil styl? Okno do dvora už je v tom jiné. Kdyby se víc soustředil na herce a minimálně na to, co říkají, byla bych úplně nejšťastnější. Mám na mysli třeba scénu, kdy hosté štěbetají jakési obvyklé řeči a roztřesený chlapeček kvůli tomu rozdrtí skleničku v dlani a pořeže si ruku. A potom jde a dělá jako že nic, dokud si toho někdo nevšimne. A potom, potom mu někdo věští budoucnost z dlaní a rána tam není! Čas na konspirační teorie v podobném stylu, jako když Trier jen tak nenápadně umístí na své golfové hřiště devatenáctou jamku. Jenže hra náznaků a mlčení a rozvolnění struktury by v klasické dramaturgii nebyla možné, tam to prostě muselo být tak, že všichni nepotřební odejdou a dojde k pěstnímu/slovnímu souboji mezi idejemi. Myslím si ale, že Hitchcock udělal všechno ve svých silách pro subverzi tehdejších konvencí a za to má můj obdiv. (A ještě poslední výkřik v závorce nakonec - oba studenti předvádějí něco nevídaného, ale James Stewart je vedle nich jako pěst naoko, postava z úplně jiného filmu, s jinou chemií, s jinými pravidly univerza. Podle Farleyho Grangera by se pro tu roli hodil James Mason a s tím z celého srdce souhlasím, za á by byl schopen být citlivý a ironický zároveň a nikoliv tezovitý a suchý jako Stewart a za bé když si vzpomenu jak přirozeně působil vztah mezi ním a Martinem Landauem v Na sever severozápadní linkou, tak zdejší trojúhelník by se jeho přispěním nejspíš vznesl rovnou do nebes.)


čtvrtek 18. června 2015

San Pietro (1945)

The Battle of San Pietro
režie, scénář, hrají: John Huston
viděno 18. 6. 2015

San Pietro je myslím příkladem filmu, kde skutečná hodnota leží v divákově přemýšlení nad kontextem spíš než v díle samotném. Zajímalo by mě, jak by vypadala původní dlouhá verze filmu, která byla tehdejšími autoritami považována za příliš protiválečnou, aby na ní mohlo oko běžného člověka spočinout. Nějaká re-edice s modernizovanou hudební složkou by nejspíš nebyla od věci. Také hlas a styl vypravěče film hodně postaršuje, záběry samotné jsou dostatečně syrové na to, aby s sebou přinášely nadčasové (nesmrtelné?) sdělení. A kdyby byl film jenom sledem dlouhých statických záběrů zničené krajiny, tak by to bylo nejkrásnější, ačkoliv samozřejmě v souvislosti s tímto tématem používat slovo "krásný" je nemožné. Takže nejjasnější?


středa 17. června 2015

Čtyři lvi (2010)

Four Lions
režie: Christopher Morris
scénář: Christopher Morris, Jesse Armstrong, Sam Bain
hrají: Kayvan Novak, Riz Ahmed, Benedict Cumberbatch
komentář ze dne 17. 6. 2015

-"That's not a bear, that's a wookie. We have a wookie down." Nejdřív se mi zdálo, že mám spoustu různých argumentů z různých stran, než jsem si uvědomila, že doopravdy nevím, co říct. Snad kromě toho, že tohle u mě vždycky povede desetkrát víc než podobné americké pokusy o satiru.


úterý 16. června 2015

Děti ráje (1945)

Les enfants du paradis/Children of Paradise
režie: Marcel Carné
scénář: Jacques Prévert
hrají: Arletty, Jean-Louis Barrault, Pierre Brasseur
viděno 16. 6. 2015

-"Paříž je příliš malá pro takové milence, jako jsme my dva." Kdo by to řekl, že upadnu do lásky jen tak zničehož nic a proti své vůli, ačkoliv básníci by myslím řekli, že jinak to nejde. Už několikrát jsem v rozhovorech četla, jak moji oblíbení tvůrci citují tento film jako ten, který jim způsobil lásku k (dramatickému) umění, a okamžitě jsem pochopila, co tím mysleli. Kdo by čekal takovéhle věci ve filmu z roku 1945, respektive proč se někdo namáhá s obdivováním Casablancy, když by mohl obdivovat tohle! V poslední době jsem si hodně stěžovala na bezmyšlenkové používání dialogu ve filmech a Děti století mi nabídly lék z té mizérie. Občas mají slova opačný význam k celkovému smyslu promluvy, občas popisují přesně to, co mají, občas se opakují a plynutí filmového i fikčního času jim dodává jiný význam. Dohromady je to blaho pro moji hlavu. ♥ -"Ztichni, neslyšíme přes tebe pantomimu!"


Nebraska (2013)

režie: Alexander Payne
scénář: Bob Nelson
hrají: Bruce Dern, Will Forte, June Squibb, Bob Odenkirk
viděno 16. 6. 2015

Ach, kdyby jen prakticky celou rodinu nehráli herci ze sitcomu Jak jsem poznal vaši matku, hned bych si k nim lépe hledala vztah. I něco v provedení mi brání se napojit. Možná jakási úporná snaha o hyperrealismus, ačkoliv jako divák vím, že se jedná „pouze“ o drama ve světě reflektorů. Taky mi celkem vadila kamera, hlavně v první polovině filmu, jako by snímala úplně všechno, ale nic z toho doopravdy nestálo za vidění: skáče z jednoho mluvícího obličeje na druhý nebo ukazuje, kde zrovna všichni sedí nebo chodí. Žádné informace mezi řádky. Ale jako úplně největší zlo (a to se netýká jen tohoto filmu, ale hodlám se pustit do obecnější kontemplace nad stavem současné kinematografie) bych viděla to, že si filmaři neumí říct méně je více. Dvě hodiny stopáže na takovýhle film je prostě moc. Bylo pro mě vcelku utrpením sledovat první hodinu, rozhodovat se, kterou postavu nesnáším nejvíc a kterým žánrovým směrem se to mělo vydat, abych byla milosrdnější. A potom haleluja, zázrak, jen co jsou matka s otcem a oběma syny pohromadě se najednou bavím a směju některým situacím nahlas. Pořád si myslím, že k tomuto stavu to mohlo dojít mnohem dřív a všichni by byli spokojenější. A taky je klíčové slovo „situacím“, protože jakmile se scénář přestane soustředit na pouhé sdělování informací dialogem a dostane se například k rozdílu mezi tím, jak se postavy chovají a co říkají, nebo nabídne hlubší způsob intimity a reflexe mezi otcem a synem skrz kontext v podobě vybydleného rodného domu, hned film získá úplně jiné grády. Jenže potom se vrátí do městečka a zase kecají nad lahvemi piva a to je tak ubíjející z hlediska obsahu i formy, až mě to skoro doopravdy bolí. Ale nakonec se ukáže, že to je o dobrém srdci, takže všechno moje reptání budiž odpuštěno. –„I just want to leave you something.“


pondělí 15. června 2015

Casablanca (1942)

režie: Michael Curtiz
scénář: Julius J. Epstein, Philip G. Epstein, Casey Robinson
hrají: Humphrey Bogart, Ingrid Bergman, Paul Henreid
viděno 15. 6. 2015

Když velmi slavný a kultovní film běží půl hodiny a pořád se tam nestala jediná věc, která by mě zajímala, tak je skoro jisté, že mě nebude zajímat ani zbytek filmu. Film stojí na dialozích a zápletce a ačkoliv to tak při prvním pohledu nevypadá, mohl by se odehrávat kdekoli a komukoli. Nevidím v něm osobní kouzlo ani přílišnou touhu pracovat s podprahovými významy situace. Žádná chemie mezi postavami je poslední hřebíček do rakve. Protože když někdo definuje osudovou lásku několikavteřinovým výletem po lodi a pár přípitky, není v tom nic, čemu bych já mohla rozumět. Samozřejmě kromě geniální vágusovské parodie finálního aktu, kterou provozují v Červeném trpaslíkovi. ("Na řečičky nejsem, holka, ale vím jistě, že problémy dvou slizek a jednoho androida nejsou v tomhle bláznivém kosmu důležité.") Bitva písní mě ovšem rozplakala.


neděle 14. června 2015

Ať vejde ten pravý (2008)

Låt den rätte komma in/Let the Right One In
režie: Tomas Alfredson
scénář: John Ajvide Lindqvist (+kniha)
hrají: Kåre Hedebrant, Lina Leandersson, Elif Ceylan
komentář ze dne 14. 6. 2015

Vůbec mi nedělalo dobrý pocit se na to dívat. Stejný pocit nepříjemna, jako když vidím jakoukoli adaptaci knihy "Pošťák vždy zvoní dvakrát". A dále tomu nerozumím. Buďto jsou skuteční jenom hlavní hrdinové a potom nedává smysl, proč jsou tam scény s obyčejnými lidmi bez hlavních hrdinů, a nebo jsou skuteční i obyčejní lidé a potom nedává smysl vůbec nic. Pozitiva: Vždycky ocením, když něco končí začátkem. Líbí se mi komentář k sexualitě.


Rozdvojená duše (1945)

Spellbound
režie: Alfred Hitchcock
scénář: Ben Hecht, Angus MacPhail, Frances Beeding
hrají: Ingrid Bergman, Gregory Peck, Michael Chekhov
komentář ze dne 14. 6. 2015

I když to je ze začátku trochu zábavné, sledovat ploché bezkrevné figurky pokoušet se vyvozovat z detailů bez kontextu pravdy o životě, tak při celovečerním formátu to může diváka silně unavit a neuspokojit. Ale možná jsem jenom zaujatá, protože film, co takhle znevažuje básníky, si o to vyloženě říká. U filmu s tímto přístupem k emocím nemám moc možností k rozjímání kromě zasněných odhadů, kolik centimetrů asi měří Gregory Peck. Můj další problém je v tom, že velmi špatně přijímám temnotu ve filmech, které jsou doplněny rozjásaným orchestrálním doprovodem. Proslulý sen je rozkošný, ale zbytek filmu je hodně statický, drama příliš chtěné v kontrastu s tím, jak nechtěně směšně některé (klíčové) situace působí.


sobota 13. června 2015

Bylo jednou zelené údolí (1941)

How Green Was My Valley
režie: John Ford
scénář: Philip Dunne
hrají: Roddy McDowall, Walter Pidgeon, Maureen O'Hara, Donald Crisp
viděno 13. 6. 2015

-"'Tis a coward I am, but I will hold your coat." Takových bratrů, až z toho jednomu jde hlava kolem. Filmu myslím postupem času zůstane jenom pověst toho díla, které ve své době dostalo víc lásky než Občan Kane, ale s přibývajícími léty už nedostalo žádnou další, zatímco k Orsonovi se jí valí víc a víc. Kdyby se mi chtělo, pustím si oba filmy po sobě a vrhnu se na poukazování na to, jak Ford je minulost a Orson budoucnost, ale nemyslím si, že je to nutné. Pro někoho, kdo o filmové formě nemá přílišný rozhled, by každopádně mohlo být velmi zajímavé například porovnat, jak oba filmy pracují s vypravěčem a retrospektivním vyprávěním, mimo dalších věcí. Ford všechno používá za účelem uctívat sentiment, což si v mém srdci žádnou pozici nevybuduje. (Moje vědomí pracuje na principu sentiment=špatné, pathos=dobré, jen tak pro pořádek.) Když opustím mudrování o formě a obrátím se k obsahu, tak postava reverenda Gruffydda mne dojala. A vztahuje se to i ke dnešku, protože v současné době sotva někde v mainstreamu člověk narazí na mužský vzor cti a pravdy pro malé chlapce. -"By prayer, Huw. And by prayer, I don't mean shouting, mumbling, and wallowing like a hog in religious sentiment. Prayer is only another name for good, clean, direct thinking."


pátek 12. června 2015

Senna (2010)

režie: Asif Kapadia
scénář: Manish Pandey
hrají: Ayrton Senna, Alain Prost, John Bisignano
viděno 12. 6. 2015

Motorismus je jedna vášeň, kterou jsem nikdy nechápala, a toto se nezměnilo ani po tomto dokumentu. Ze všeho nejvíc nerozumím tomu, když mluví o přítomnosti boha. Tím nechci říct, že bych si myslela, že to neříká upřímně, ale zkrátka to nedokážu pochopit. Je to ode mne nespravedlivé, že odpírám duši strojům? Moje vědomí se nemůže, nebo nechce, přenést přes tuto základní překážku. Co jsem ovšem fascinovaně sledovala, to byl ten zrychlený proces totálního zničení lidského individua procesem kariéry. Když říká, že není šťastný člověk, ale doufá, že má ještě dost času to napravit, tak mám jako cestovatel časem problém vyhnat pryč všechny ty existencialistické myšlenky, co se k možnosti být šťastný vztahují. -"He wouldn't have done anything differently."


čtvrtek 4. června 2015

Fires Were Started (1943)

I Was A Fireman
režie, scénář: Humphrey Jennings
hrají: Philip Dickson, George Gravett, Johnny Houghton
viděno 3. 6. 2015

Film je bohužel zmrzačený žánrový hybrid, který možná posloužil ve své době, ale dnešní divák už se na něj příliš nenapojí. Nejspíš jsem rozmazlená všemi těmi ostatními (dobovými) filmy o válce, které nabízí kromě dokumentace i reflexi. Tento strohý a rezervovaný procedurální snímek vedle nich připomíná spíš instruktážní video než umělecké dílo.


úterý 26. května 2015

Setkáme se v St. Louis (1944)

Meet Me in St. Louis
režie: Vincente Minnelli
scénář: Irving Brecher, Fred F. Finklehoffe, Sally Benson (kniha)
hrají: Judy Garland, Margaret O'Brien, Mary Astor
viděno 26. 5. 2015

Uznávám na světě jediný muzikál a to je Jesus Christ Superstar, ale tady se mi stala zvláštní věc. Poprvé, nebo alespoň poprvé za dlouhou dobu, jsem našla v muzikálovém filmu situaci, kde hudební číslo hluboce a smysluplně slouží zápletce a postavám. Mluvím konkrétně o scéně, kdy si po velké rodinné hádce maminka protáhne prsty a po mnoha letech usedne k piánu a začne hrát. Unavený tatínek si k ní stoupne a začne zpívat slova milostné písně. A všichni uražení členové rodiny se vrátí dolů, poslouchají hudbu a pokračují v oslavě rodinného svátku s tím, že hněv je pohřben. Potom se mi také líbilo použití dětské optiky při halloweenské epizodě.


pondělí 25. května 2015

Příběh z Palm Beach (1942)

The Palm Beach Story
režie, scénář: Preston Sturges
hrají: Claudette Colbert, Joel McCrea, Mary Astor, Rudy Vallee
viděno 25. 5. 2015

Už to mám! Asi nemám moc ráda filmy, kde zápletka je to jediné, co divák dostane. A tohle je exemplární případ. Úvodní titulková scéna sice slibovala, že budeme svědky něčeho inovativního, žel opak byl pravdou.


The Lady Eve (1941)

režie, scénář: Preston Sturges
hrají: Barbara Stanwyck, Henry Fonda, Charles Coburn
viděno 25. 5. 2015

V určitých ohledech mi snímek připadal modernější nebo nadčasovější než většina dobových filmů, nejspíš to bude pohybem kamery a některým chováním postav, ale v jiných aspektech to zase bylo tak klasické a nepřekvapivé, že se mi chtělo zívat. Henry Fonda má nějaké roztomilé kouzlo, Barbara mě zase překvapila svojí drobností, takže nakonec asi můžu říct, že jsem si to vcelku užila.


neděle 24. května 2015

Pryč od minulosti (1947)

Out of the Past
režie: Jacques Tourneur
scénář: Daniel Mainwaring (scénář, kniha)
hrají: Robert Mitchum, Jane Greer, Kirk Douglas, Rhonda Fleming, Dickie Moore
viděno 24. 5. 2015

Je to možné, že nejvíc se mi líbilo pár úvodních minut, ještě než začalo celé vyprávění a film se ponořil do noiru? Němý chlapec bloudící divočinou opanoval mé srdce víc než hodina a půl drsných mužů dělajících drsné mužské věci.


úterý 19. května 2015

Osudová přitažlivost (1987)

Fatal Attraction
režie: Adrian Lyne
scénář: James Dearden
hrají: Michael Douglas, Glenn Close, Anne Archer
viděno 19. 5. 2015

Mému srdci je nepochopitelné, proč by si kdokoliv dával tolik práce se získáváním Michaela Douglase. Osobně v něm vidím pouze manžela z Války Roseových a je pro mě doslova nemožné věřit mu jakoukoliv vážnou polohu. Další špatné znamení je, když se o filmu někdo vyjadřuje, že je "mnohem horší než vynikající Základní instinkt", když i Základní instinkt byl pro mě utrpením. Glenn Close je jedna z mých nejoblíbenějších hereček, ale v tomhle případě nemůže nic dělat. Nechce se mi přemýšlet, jestli film ponižuje ženy nebo muže nebo manželství, protože je to příliš fantasmagorické béčko, abych v něm hledala nějaké odrazy reality. Jako by člověk potřeboval víc důkazů pro to, že osmdesátá léta v Americe byla peklo.


Velký útěk (1963)

The Great Escape
režie: John Sturges
scénář: James Clavell, Paul Brickhill (kniha)
hrají: Steve McQueen, Richard Attenborough, Charles Bronson, Donald Pleasence, James Coburn, David McCallum
viděno 19. 5. 2015

Žádný z těchto gentlemanů nepatří mezi mé vyslovené oblíbence, a celkově tento druh mužské poetiky mi není vlastní. Film si drží veliký odstup, není osobní v žádném slova smyslu a nenabízí mi tak možnost se napojit na probíhající emoce. Repetitivní hudební motiv mi šel silně na nervy a celkově je to ten druh soundtracku, na který si příliš nepotrpím. Inu, mohla bych ještě pokračovat, ale už jsem dala myslím dostatečně najevo, že tento film není mým šálkem kávy. Největším překvapením tak bylo, když můj tatínek, který si je podle obličeje schopen splést Scarlett Johansson s Cate Blanchett, u scény na vlakovém nádraží vykřikl: "To vypadá jako Ducky!" a jak se po krátkém vyšetřování ukázalo, tak to skutečně mladý a štramácký Ducky, čili David McCallum, byl. Respektuji tento film jako klasiku a jako odkaz ke skutečným událostem, ale nic víc.


pondělí 18. května 2015

Tampopo (1985)

režie, scénář: Jûzô Itami
hrají: Nobuko Miyamoto, Tsutomu Yamazaki, Ken Watanabe
viděno 18. 5. 2015

Když už si začínám myslet, že mě na světě nemůže nic překvapit, přijde japonský western o nudlích. A jak jsem u něj plakala! Přijde mi pomýlené říkat, že vedlejší epizodky o jídle odvádí pozornost od hlavní linie. Toto je film o vztahu k jídle. To je jeho hlavní linie. Před pár měsíci jsem viděla asijský film, jehož první čtvrthodina byla celá jenom o tom, že otec celý den vaří jídlo pro svoje tři dcery, které ho přicházejí navštívit. Přes počáteční nepochopení jsem se přes fascinaci formálními postupy při vaření dostala k tomu, že jídlo může být sociální pojítko vytvářející či posilující mnohé vazby mezi lidmi. Tehdy jsem to připisovala kulturní odlišnosti, kterou se můžu pokusit pochopit. Ale jak jsem měla čas nad tím přemýšlet a všechno se mi to rozleželo, tak nevidím rozdíl mezi tímto a mými babičkami, které vstávají v pět hodin, aby stihly upéct buchtu a uvařit vývar, jít nakoupit chybějící ingredience, připravit hlavní chod i se salátem, dodělat polévku a nachystat ovoce na mísu, kdyby si vnoučata chtěla dát ještě vitamíny. Nebo si představím ručně psanou kuchařku mojí maminky, kam si zaznamenala všechny zajímavé recepty, které kde viděla a slyšela, a také vlepila ručně psané recepty od dalších domácích kuchařek, které v ní budily respekt. Takže, abych to shrnula, sociální vědu za filmem Tampopo chápu a jsem s ní srostlá. A když je mi výsledek předkládán na půdorysu inovativního mixu žánrů plného zábavných a emocionálních epizod, kdo by to nemiloval! A detaily, do kterých to zabíhá. Mistři kuchyně skrytí mezi vagabundy ve squatech - a ti svému pánovi v slzách zpívají! Muž s bolavým zubem přenechá svoji zmrzlinu dítěti s mrkví kolem krku. Pěstní souboj v trávě a hlíně pod celobetonovou městskou aglomerací. Honička se starou paní ve večerce. Plus bych chtěla být mafián, ale ani bych nemusela být mafián, zkrátka bych někdy chtěla přijít k někomu, co jí chipsy v kině, a říct mu, že pokud během filmu udělá jediný zvuk, že ho zabiju. A ten poslední záběr. Ten poslední záběr! ♥


čtvrtek 14. května 2015

Dědička (1949)

The Heiress
režie: William Wyler
scénář: Ruth Goetz, Augustus Goetz, Henry James (kniha)
hrají: Olivia de Havilland, Montgomery Clift, Ralph Richardson
viděno 14. 5. 2015

Možná se mi to jen zdá, protože poslední tři dny omdlévám při každém pokusu o vstání z lože, ale tohle je velmi dospělá a emancipovaná látka! Nejen na dobu svého vzniku, řekla bych. Olivia i Montgomery i představitel pana otce jsou ve svých rolích velmi přirození a přesvědčiví a to zejména v té mimoslovní části svého projevu. Chůze do schodů od dívky, která doufala, že bude od jejich tíhy již navždy osvobozena, je velmi srdcervoucí. Docela zajímavě mi přijde, že tento film je ve svém vyznění mnohem více nadčasový než Wylerův předchozí ("současný") film Nejlepší léta našeho života. V Nejlepších letech se totiž zaobíral vnějším zásahem do běhu lidského života, který představuje válka, což je pro mě téma nepochopitelné a nepostihnutelné a nemůžu o něm příliš rozumovat. V Dědičce se jedná o velmi univerzální střety sobeckých částí lidské povahy a zejména potom o rozporuplný (týrající i ochranitelský) vztah otce ke svojí dceři srovnávané s nedostižnou modlou v podobě dávno mrtvé matky. Řekla bych, že jde skoro o učebnicový příklad toho, co se v Ženách, které běhaly s vlky, popisuje jako souboj ženy s vnitřním dravcem ("Modrovousem"). Dívka na prahu dospělosti si musí uvědomit sílu všech mocností kolem sebe (a v sobě) a složitě a bolestivě pochopit, které z nich jí chtějí ublížit a jak je musí zpracovat, aby sama mohla růst a žít. Ale jedů, které do svých dětí pouštějí rodiče, se zbavuje nejhůře. -"Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters." ♥


pondělí 11. května 2015

Maska démona (1960)

La Maschera del demonio/Black Sunday
režie: Mario Bava
scénář: Mario Bava, Nikolaj Vasiljevič Gogol (kniha)
hrají: Barbara Steele, John Richardson, Arturo Dominici
viděno 11. 5. 2015

Když si vzpomenu na Ospalou díru, tak není zatěžko uvěřit, že se jedná o nejoblíbenější horor Tima Burtona. Ačkoliv já ten film chápu mnohem víc jako pohádku než jakýkoliv jiný žánr. Takhle se dělají věci s vášní. Žena s velkým černým psem. Kamera se chová jako další postava filmu - a tak sebejistá svým pohybem v prostoru. Ten voyeristický element činí celou podívanou silně znepokojivým zážitkem. Nebýt zamilované hudby při "romantických" scénách, byl by to dokonalý snímek. -"My eyes aren't tired, my spirit is."


pátek 8. května 2015

Sedmikrásky (1966)

Daisies
režie: Věra Chytilová
scénář: Věra Chytilová, Ester Krumbachová, Pavel Juráček
hrají: Jitka Cerhová, Ivana Karbanová, Julius Albert
komentář ze dne 8. 5. 2015

Říkám si, jestli je možné, že je něco zároveň nenávistné i potřebné. Zřejmě ano, pokud je původcem myslící a reflektující umělec. V pubertě mi daly Sedmikrásky hodně zabrat, než jsem se dobrala ke zjištění, že všichni lidé nejsou stejní, což mě s tímto filmem usmířilo. Nebudu mu vyčítat, o čem není, ale budu se snažit všímat, o čem všem je.


úterý 5. května 2015

Jeho dívka Pátek (1940)

His Girl Friday
režie: Howard Hawks
scénář: Charles Lederer
hrají: Cary Grant, Rosalind Russell, Ralph Bellamy
viděno 5. 5. 2015

To byla úděsně statická podívaná. A potom nevím, jestli je to jenom mým okem, ale žádný z ústředních herců mi nepřišel jako komediální typ. Nejlépe z toho vycházel Ralph Bellamy alias nový snoubenec, ale to jen proto, že hrál troubu. Co se týče slečny Russellové, tak jsem celou dobu musela zírat jenom na to, jak má přemalovanou rtěnku mimo rty. A je celkem vtipné (v tom špatném slova smyslu), že většina filmu se odehrává za nepřítomnosti Caryho Granta. Nenacházím nic vtipného na sledu dvacetiminutových scén, ve kterých lidé postávají v kanceláři a bez rozmyslu mluví. A ještě horší je, že si dělají srandu z života, lásky, smrti a samých takových těch velkých věcí.


neděle 3. května 2015

Nejlepší léta našeho života (1946)

The Best Years of Our Lives
režie: William Wyler
scénář: Robert E. Sherwood, Mackinlay Kantor (kniha)
hrají: Fredric March, Dana Andrews, Teresa Wright, Cathy O'Donnell, Harold Russell
viděno 3. 5. 2015

Docela těžké rozhodování, jak vlastně tento film hodnotit. Prakticky celou dobu jsem měla na mysli Fričův český Návrat domů, u kterého jsem byla bez dechu (a s mnoha slzami) přibitá do sedadla po celou dobu promítání. To se zde rozhodně nekonalo, protože: Frič a jeho scénáristé udělali tu nejmoudřejší z voleb, a totiž drželi se antické jednoty místa, času, děje, čímž dosáhli zdrcující sevřenosti a účinku a také zdání jakési univerzálnosti poselství. Wyler oproti tomu adaptuje román do jakési rozsáhlé "rodinné" ságy, která hluboká traumata zlehčuje s optimistickým výhledem do budoucna. Ačkoliv je mojí duši a mojí nátuře bližší přístup autorů Návratu domů, nakonec jsem dospěla k tomu, že Wyler vše dělal poctivě dle svého přesvědčení a tak realisticky, jak jen mu doba a kulturní pozadí dovolilo. Beru tudíž jeho materiál na milost, ačkoliv jeho umělecké gesto nepatří k těm nejsilnějším. Pořád ale bude platit, že evropským válečným filmům se v mých očích žádný americký snímek zatím nevyrovnal.