úterý 26. května 2015

Setkáme se v St. Louis (1944)

Meet Me in St. Louis
režie: Vincente Minnelli
scénář: Irving Brecher, Fred F. Finklehoffe, Sally Benson (kniha)
hrají: Judy Garland, Margaret O'Brien, Mary Astor
viděno 26. 5. 2015

Uznávám na světě jediný muzikál a to je Jesus Christ Superstar, ale tady se mi stala zvláštní věc. Poprvé, nebo alespoň poprvé za dlouhou dobu, jsem našla v muzikálovém filmu situaci, kde hudební číslo hluboce a smysluplně slouží zápletce a postavám. Mluvím konkrétně o scéně, kdy si po velké rodinné hádce maminka protáhne prsty a po mnoha letech usedne k piánu a začne hrát. Unavený tatínek si k ní stoupne a začne zpívat slova milostné písně. A všichni uražení členové rodiny se vrátí dolů, poslouchají hudbu a pokračují v oslavě rodinného svátku s tím, že hněv je pohřben. Potom se mi také líbilo použití dětské optiky při halloweenské epizodě.


pondělí 25. května 2015

Příběh z Palm Beach (1942)

The Palm Beach Story
režie, scénář: Preston Sturges
hrají: Claudette Colbert, Joel McCrea, Mary Astor, Rudy Vallee
viděno 25. 5. 2015

Už to mám! Asi nemám moc ráda filmy, kde zápletka je to jediné, co divák dostane. A tohle je exemplární případ. Úvodní titulková scéna sice slibovala, že budeme svědky něčeho inovativního, žel opak byl pravdou.


The Lady Eve (1941)

režie, scénář: Preston Sturges
hrají: Barbara Stanwyck, Henry Fonda, Charles Coburn
viděno 25. 5. 2015

V určitých ohledech mi snímek připadal modernější nebo nadčasovější než většina dobových filmů, nejspíš to bude pohybem kamery a některým chováním postav, ale v jiných aspektech to zase bylo tak klasické a nepřekvapivé, že se mi chtělo zívat. Henry Fonda má nějaké roztomilé kouzlo, Barbara mě zase překvapila svojí drobností, takže nakonec asi můžu říct, že jsem si to vcelku užila.


neděle 24. května 2015

Pryč od minulosti (1947)

Out of the Past
režie: Jacques Tourneur
scénář: Daniel Mainwaring (scénář, kniha)
hrají: Robert Mitchum, Jane Greer, Kirk Douglas, Rhonda Fleming, Dickie Moore
viděno 24. 5. 2015

Je to možné, že nejvíc se mi líbilo pár úvodních minut, ještě než začalo celé vyprávění a film se ponořil do noiru? Němý chlapec bloudící divočinou opanoval mé srdce víc než hodina a půl drsných mužů dělajících drsné mužské věci.


úterý 19. května 2015

Osudová přitažlivost (1987)

Fatal Attraction
režie: Adrian Lyne
scénář: James Dearden
hrají: Michael Douglas, Glenn Close, Anne Archer
viděno 19. 5. 2015

Mému srdci je nepochopitelné, proč by si kdokoliv dával tolik práce se získáváním Michaela Douglase. Osobně v něm vidím pouze manžela z Války Roseových a je pro mě doslova nemožné věřit mu jakoukoliv vážnou polohu. Další špatné znamení je, když se o filmu někdo vyjadřuje, že je "mnohem horší než vynikající Základní instinkt", když i Základní instinkt byl pro mě utrpením. Glenn Close je jedna z mých nejoblíbenějších hereček, ale v tomhle případě nemůže nic dělat. Nechce se mi přemýšlet, jestli film ponižuje ženy nebo muže nebo manželství, protože je to příliš fantasmagorické béčko, abych v něm hledala nějaké odrazy reality. Jako by člověk potřeboval víc důkazů pro to, že osmdesátá léta v Americe byla peklo.


Velký útěk (1963)

The Great Escape
režie: John Sturges
scénář: James Clavell, Paul Brickhill (kniha)
hrají: Steve McQueen, Richard Attenborough, Charles Bronson, Donald Pleasence, James Coburn, David McCallum
viděno 19. 5. 2015

Žádný z těchto gentlemanů nepatří mezi mé vyslovené oblíbence, a celkově tento druh mužské poetiky mi není vlastní. Film si drží veliký odstup, není osobní v žádném slova smyslu a nenabízí mi tak možnost se napojit na probíhající emoce. Repetitivní hudební motiv mi šel silně na nervy a celkově je to ten druh soundtracku, na který si příliš nepotrpím. Inu, mohla bych ještě pokračovat, ale už jsem dala myslím dostatečně najevo, že tento film není mým šálkem kávy. Největším překvapením tak bylo, když můj tatínek, který si je podle obličeje schopen splést Scarlett Johansson s Cate Blanchett, u scény na vlakovém nádraží vykřikl: "To vypadá jako Ducky!" a jak se po krátkém vyšetřování ukázalo, tak to skutečně mladý a štramácký Ducky, čili David McCallum, byl. Respektuji tento film jako klasiku a jako odkaz ke skutečným událostem, ale nic víc.


pondělí 18. května 2015

Tampopo (1985)

režie, scénář: Jûzô Itami
hrají: Nobuko Miyamoto, Tsutomu Yamazaki, Ken Watanabe
viděno 18. 5. 2015

Když už si začínám myslet, že mě na světě nemůže nic překvapit, přijde japonský western o nudlích. A jak jsem u něj plakala! Přijde mi pomýlené říkat, že vedlejší epizodky o jídle odvádí pozornost od hlavní linie. Toto je film o vztahu k jídle. To je jeho hlavní linie. Před pár měsíci jsem viděla asijský film, jehož první čtvrthodina byla celá jenom o tom, že otec celý den vaří jídlo pro svoje tři dcery, které ho přicházejí navštívit. Přes počáteční nepochopení jsem se přes fascinaci formálními postupy při vaření dostala k tomu, že jídlo může být sociální pojítko vytvářející či posilující mnohé vazby mezi lidmi. Tehdy jsem to připisovala kulturní odlišnosti, kterou se můžu pokusit pochopit. Ale jak jsem měla čas nad tím přemýšlet a všechno se mi to rozleželo, tak nevidím rozdíl mezi tímto a mými babičkami, které vstávají v pět hodin, aby stihly upéct buchtu a uvařit vývar, jít nakoupit chybějící ingredience, připravit hlavní chod i se salátem, dodělat polévku a nachystat ovoce na mísu, kdyby si vnoučata chtěla dát ještě vitamíny. Nebo si představím ručně psanou kuchařku mojí maminky, kam si zaznamenala všechny zajímavé recepty, které kde viděla a slyšela, a také vlepila ručně psané recepty od dalších domácích kuchařek, které v ní budily respekt. Takže, abych to shrnula, sociální vědu za filmem Tampopo chápu a jsem s ní srostlá. A když je mi výsledek předkládán na půdorysu inovativního mixu žánrů plného zábavných a emocionálních epizod, kdo by to nemiloval! A detaily, do kterých to zabíhá. Mistři kuchyně skrytí mezi vagabundy ve squatech - a ti svému pánovi v slzách zpívají! Muž s bolavým zubem přenechá svoji zmrzlinu dítěti s mrkví kolem krku. Pěstní souboj v trávě a hlíně pod celobetonovou městskou aglomerací. Honička se starou paní ve večerce. Plus bych chtěla být mafián, ale ani bych nemusela být mafián, zkrátka bych někdy chtěla přijít k někomu, co jí chipsy v kině, a říct mu, že pokud během filmu udělá jediný zvuk, že ho zabiju. A ten poslední záběr. Ten poslední záběr! ♥


čtvrtek 14. května 2015

Dědička (1949)

The Heiress
režie: William Wyler
scénář: Ruth Goetz, Augustus Goetz, Henry James (kniha)
hrají: Olivia de Havilland, Montgomery Clift, Ralph Richardson
viděno 14. 5. 2015

Možná se mi to jen zdá, protože poslední tři dny omdlévám při každém pokusu o vstání z lože, ale tohle je velmi dospělá a emancipovaná látka! Nejen na dobu svého vzniku, řekla bych. Olivia i Montgomery i představitel pana otce jsou ve svých rolích velmi přirození a přesvědčiví a to zejména v té mimoslovní části svého projevu. Chůze do schodů od dívky, která doufala, že bude od jejich tíhy již navždy osvobozena, je velmi srdcervoucí. Docela zajímavě mi přijde, že tento film je ve svém vyznění mnohem více nadčasový než Wylerův předchozí ("současný") film Nejlepší léta našeho života. V Nejlepších letech se totiž zaobíral vnějším zásahem do běhu lidského života, který představuje válka, což je pro mě téma nepochopitelné a nepostihnutelné a nemůžu o něm příliš rozumovat. V Dědičce se jedná o velmi univerzální střety sobeckých částí lidské povahy a zejména potom o rozporuplný (týrající i ochranitelský) vztah otce ke svojí dceři srovnávané s nedostižnou modlou v podobě dávno mrtvé matky. Řekla bych, že jde skoro o učebnicový příklad toho, co se v Ženách, které běhaly s vlky, popisuje jako souboj ženy s vnitřním dravcem ("Modrovousem"). Dívka na prahu dospělosti si musí uvědomit sílu všech mocností kolem sebe (a v sobě) a složitě a bolestivě pochopit, které z nich jí chtějí ublížit a jak je musí zpracovat, aby sama mohla růst a žít. Ale jedů, které do svých dětí pouštějí rodiče, se zbavuje nejhůře. -"Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters." ♥


pondělí 11. května 2015

Maska démona (1960)

La Maschera del demonio/Black Sunday
režie: Mario Bava
scénář: Mario Bava, Nikolaj Vasiljevič Gogol (kniha)
hrají: Barbara Steele, John Richardson, Arturo Dominici
viděno 11. 5. 2015

Když si vzpomenu na Ospalou díru, tak není zatěžko uvěřit, že se jedná o nejoblíbenější horor Tima Burtona. Ačkoliv já ten film chápu mnohem víc jako pohádku než jakýkoliv jiný žánr. Takhle se dělají věci s vášní. Žena s velkým černým psem. Kamera se chová jako další postava filmu - a tak sebejistá svým pohybem v prostoru. Ten voyeristický element činí celou podívanou silně znepokojivým zážitkem. Nebýt zamilované hudby při "romantických" scénách, byl by to dokonalý snímek. -"My eyes aren't tired, my spirit is."


pátek 8. května 2015

Sedmikrásky (1966)

Daisies
režie: Věra Chytilová
scénář: Věra Chytilová, Ester Krumbachová, Pavel Juráček
hrají: Jitka Cerhová, Ivana Karbanová, Julius Albert
komentář ze dne 8. 5. 2015

Říkám si, jestli je možné, že je něco zároveň nenávistné i potřebné. Zřejmě ano, pokud je původcem myslící a reflektující umělec. V pubertě mi daly Sedmikrásky hodně zabrat, než jsem se dobrala ke zjištění, že všichni lidé nejsou stejní, což mě s tímto filmem usmířilo. Nebudu mu vyčítat, o čem není, ale budu se snažit všímat, o čem všem je.


úterý 5. května 2015

Jeho dívka Pátek (1940)

His Girl Friday
režie: Howard Hawks
scénář: Charles Lederer
hrají: Cary Grant, Rosalind Russell, Ralph Bellamy
viděno 5. 5. 2015

To byla úděsně statická podívaná. A potom nevím, jestli je to jenom mým okem, ale žádný z ústředních herců mi nepřišel jako komediální typ. Nejlépe z toho vycházel Ralph Bellamy alias nový snoubenec, ale to jen proto, že hrál troubu. Co se týče slečny Russellové, tak jsem celou dobu musela zírat jenom na to, jak má přemalovanou rtěnku mimo rty. A je celkem vtipné (v tom špatném slova smyslu), že většina filmu se odehrává za nepřítomnosti Caryho Granta. Nenacházím nic vtipného na sledu dvacetiminutových scén, ve kterých lidé postávají v kanceláři a bez rozmyslu mluví. A ještě horší je, že si dělají srandu z života, lásky, smrti a samých takových těch velkých věcí.


neděle 3. května 2015

Nejlepší léta našeho života (1946)

The Best Years of Our Lives
režie: William Wyler
scénář: Robert E. Sherwood, Mackinlay Kantor (kniha)
hrají: Fredric March, Dana Andrews, Teresa Wright, Cathy O'Donnell, Harold Russell
viděno 3. 5. 2015

Docela těžké rozhodování, jak vlastně tento film hodnotit. Prakticky celou dobu jsem měla na mysli Fričův český Návrat domů, u kterého jsem byla bez dechu (a s mnoha slzami) přibitá do sedadla po celou dobu promítání. To se zde rozhodně nekonalo, protože: Frič a jeho scénáristé udělali tu nejmoudřejší z voleb, a totiž drželi se antické jednoty místa, času, děje, čímž dosáhli zdrcující sevřenosti a účinku a také zdání jakési univerzálnosti poselství. Wyler oproti tomu adaptuje román do jakési rozsáhlé "rodinné" ságy, která hluboká traumata zlehčuje s optimistickým výhledem do budoucna. Ačkoliv je mojí duši a mojí nátuře bližší přístup autorů Návratu domů, nakonec jsem dospěla k tomu, že Wyler vše dělal poctivě dle svého přesvědčení a tak realisticky, jak jen mu doba a kulturní pozadí dovolilo. Beru tudíž jeho materiál na milost, ačkoliv jeho umělecké gesto nepatří k těm nejsilnějším. Pořád ale bude platit, že evropským válečným filmům se v mých očích žádný americký snímek zatím nevyrovnal.


sobota 2. května 2015

Teorie všeho (2014)

The Theory of Everything
režie:James Marsh
scénář: Anthony McCarten, Jane Hawking (kniha)
hrají: Eddie Redmayne, Felicity Jones, Emily Watson
viděno 2. 5. 2015

Ach jo. Proč musí být Eddie slavný zrovna kvůli tomuhle a ne třeba kvůli Divoké kráse. Svět je tak nespravedlivý. Pořád také platí, že velmi tápu v tom, jak hodnotit tzv. "oscarové" filmy. Nejde ani tak o to, jestli nějakou sošku dostaly nebo ne, jde o to, že určitý druh filmů je zoufale stejný: Pracuje na něm spousta profesionálů, není technicky špatný, dodržuje všechna taková ta americká pravidla, na které stránce scénáře se má co stát, a věnuje se nějakému vzletnému tématu nebo životu, ALE je zoufale neosobní a sentimentální. A jakmile člověk slyší jemné vybrnkávání klavíru už při úvodních jinglech produkčních společností, tak je stoprocentně jisté, že půjde o jeden z takových filmů. Škoda, že tam není víc vnímání smysly, jako když se po tracheotomii dívá z okna na vrbu vlnící se ve větru. Místo toho se tvůrci soustředí na vztahové drama, které mi přijde příliš soukromé na to, abych se na něj měla dívat já jako naprostý cizinec. Felicity Jones je mi silně nesympatická a nemyslím si, že má charisma na to, aby ustála váhu svojí role. (Dodatek: Po tomto filmu jsem si utřela slzu a šla připravit večeři. Po Hawkingovi s Cumberbatchem jsem si šla koupit Stručnou historii času.)


Modrý anděl (1930)

Der Blaue Engel/The Blue Angel
režie:Josef von Sternberg
scénář: Carl Zuckmayer, Karl Vollmöller, Robert Liebmann, Heinrich Mann (kniha)
hrají: Emil Jannings, Marlene Dietrich, Kurt Gerron
komentář ze dne 2. 5. 2015

Jestli se někdo narodil k tomu, aby byl dojemný až k slzám, tak to byl Emil Jannings. Stačí mi, abych viděla, jak se spokojeně usmívá u snídaně a už vím, VÍM!, že budu brečet řeky mocné jak Anduina. Jeho schopností je nechat svoji postavu prožít všechny emoce zcela a úplně. A celý tenhle film je o tom: vášnivě a až na dno. Zajímavé mentální cvičení o odhodlání, obětavosti, posedlosti, slabosti a síle (!). Aneb jak to vypadá, když člověk začne dohánět něco, co celý život zanedbával. Navíc je to všechno krásně snímané, od stehen v punčochách po sochy na hodinovém orloji. U některých femme fatale starých filmových časů jejich popularitu nechápu, ale způsob, jakým se Marlene dívá a pohybuje... Jednomu by to rozhodilo priority. A na všechno dohlíží smutný klaun.