pátek 31. července 2015

Kouzlo nebe a země (1962)

Heaven And Earth Magic
režie, scénář: Harry Smith
komentář ze dne 31. 7. 2015

Ráda bych ten film viděla někde s živým hudebním doprovodem. Co si ještě pamatuju z dějin avantgardní animace, tak evropští režiséři mě bavili víc (zejména Raoul Servais, a od něj nejvíc Harpya!), ale Smith je také trochu jiný případ. Co se týče stopáže, tak v porovnání s některými díly "konvenční" kinematografie ráda věnuji hodinu svého času mimotělním asociacím, mimo jiné i proto, že já sama se tak daleko tímto směrem vydávat nebudu a je zajímavé se podívat, co tam viděli tací, kteří tam došli. Kromě toho, že je to lekce hravosti vůči všeobjímajícímu pocitu, že vše musí být vážné a důležité, to působí i jako prostředníček vztyčený na všechny a na všechno, kteří jsou ochotni nechat se takovou "malicherností" urazit.


čtvrtek 30. července 2015

Stíny (1959)

Shadows
režie, scénář: John Cassavetes
hrají: Ben Carruthers, Lelia Goldoni, Hugh Hurd
komentář ze dne 30. 7. 2015

Poprvé po hodně dlouhé době jsem ponechána beze slov. Ze všeho nejvíc mi utkvělo, jak nádherně bytosti v tomto podání vyznívají, ať už si pod tím popisem představíte cokoli. A/ale je to nehotové.


úterý 28. července 2015

Šílený Max: Zběsilá cesta (2015)

Mad Max: Fury Road
režie: George Miller
scénář: George Miller, Nick Lathouris, Brendan McCarthy
hrají: Tom Hardy, Charlize Theron, Nicholas Hoult, Hugh Keays-Byrne, Rosie Huntington-Whiteley, Zoë Kravitz, Riley Keough
viděno 28. 7. 2015

Ze začátku mě napadaly takové myšlenky jako "co to sakra je?", "kdo to sakra je?" a "co se to sakra děje?", ale postupně jsem se nechala vtáhnout tím sentimentem (cit, silné a bezprostřední hnutí mysli, náklonnost nebo odpor, který není závislý na rozumové úvaze) a říkala jsem si, že za Furiosou bych šla. (Charlize Theron tímto filmem udělala pro moje feministické smýšlení o ní mnohem víc než prvoplánovitě "women power" filmy jako Její případ). A taky jsem u filmu vydržela 82 minut na rotopedu, což musí být můj osobní rekord. Takový to je film. (A kdyby Nicholas Hoult vypadal už navždy takhle, tak nevím jak on, ale já bych si nestěžovala.)


neděle 26. července 2015

Písečná žena (1964)

Suna no onna/Woman in the Dunes
režie: Hiroshi Teshigahara
scénář: Kôbô Abe (kniha a scénář)
hrají: Eiji Okada, Kyôko Kishida
viděno 26. 7. 2015

Tohle se stane, když jste uvrženi do života. A nebo jenom poté, co napíchnete mravkolva na špendlík. (?) Zajímavou hlavu zavařující úvahu jsem navštívila v momentě, když hlavní muž (podle anglických titulků) pronese souvětí: "Men aren't dogs, you can't put them on a leash." Ve své hlavě jsem si to automaticky přeložila jako: Muži nejsou psi, nemůžete je uvázat na vodítko." Ale co když tím myslel "lidé", ha?! Podle krátkého slovníkového průzkumu japonština nerozlišuje mezi termíny muž a člověk, má pro oboje jedno slovo (otoko), ale muži (hitobito) a lidé (hito) už se liší. Jenže ani zaboha nejsem schopná poznat, co z toho, jestli vůbec něco, tam ten chudáček říká. A posouvám se dál: I jinak ho nechápu. Když ho napadne, že může udělat žebřík, proč neudělá žebřík? Ale to je samozřejmě moje polemika s lidskou povahou, nikoliv výčitka k filmu. Možná nejsem člověk? Možná nejsem muž.


pondělí 13. července 2015

Terče (1968)

Targets
režie, scénář: Peter Bogdanovich
hrají: Tim O'Kelly, Boris Karloff, Nancy Hsueh, Peter Bogdanovich
komentář ze dne 13. 7. 2015

Při úvodní sekvenci, kdy sledujeme "archivní" záběr Borise Karloffa v historických/hororových kulisách a přes to se objeví název filmu TARGETS, automaticky získávám dojem, že sleduji moderní (= inovátorský + reflektivní) film. Absence podkreslující hudby dělá velmi mocný dojem a spolu s (bezohledným) střihem myslím nejvíc podtrhuje tu absolutní nekompromisnost celého výtvoru. Fascinuje mě ten totální odstup zkombinovaný s různými úrovněmi a dávkami emocí v jednotlivých scénách i v celku jako takovém. A možná právě proto, že se film neobtěžuje nic komentovat nebo vysvětlovat, zůstal nepochopený/nedoceněný. Když pominu velké finále (které je tak výmluvné a zároveň pohádkové, že vlastně dodnes nechápu, jak to udělali, aby to fungovalo, a to už je to tři roky, co jsem film viděla poprvé), tak se ve filmu nachází spousta krásných dílčích kousků, jako když třeba střelec přijde domů, je tam sám a prohlíží si relikvie svého vlastního "života" a z vedlejších místností mimo záběr jsou slyšet hlasy jeho rodiny. Jsou tam i momenty jakési naivity nebo neumělosti z nevypracovanosti/nedostatku praxe nebo jak bych to nazvala, ale to mi ve výsledku nevadí, protože respekt před historií, který Bogdanovich ukazuje, ho dokázal dostatečně vykoupit. -"I was astonished to see him here in Baghdad, for I have an appointment with him tonight... in Samarra."


neděle 12. července 2015

Rampa (1962)

La Jetée/The Pier
režie, scénář: Chris Marker
hrají: Jean Négroni, Hélène Chatelain, Davos Hanich
komentář ze dne 12. 7. 2015

Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že by filmu slušela delší stopáž. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že romantická linka odvádí od zápletky. Nemůžu souhlasit s těmi, kteří říkají, že 12 opic zpracovává námět lépe. Zpracovává jej jinak. Markerovi jde o něco jiného než Gilliamovi. A to, o co usiloval, se mu povedlo bezchybně. Já vždycky vybírám ve filmech ty dokonalé momenty a on ukazuje jenom ty dokonalé momenty. ♥


sobota 11. července 2015

Amadeus (1984)

režie: Miloš Forman
scénář: Peter Shaffer (hra i scénář)
hrají: F. Murray Abraham, Tom Hulce, Elizabeth Berridge
komentář ze dne 11. 7. 2015

F. Murray Abraham je tak krásný. Ale hlavně chci říct: Ten střih! Ten rytmus! Tento film je božsky zkomponovaný. -"Já jsem jejich šampion. Já jsem jejich svatý."


středa 8. července 2015

Peter Ibbetson (1935)

režie: Henry Hathaway
scénář: Vincent Lawrence, Waldemar Young, George du Maurier (kniha)
hrají: Gary Cooper, Ann Harding, Ida Lupino
viděno 8. 7. 2015

Unikátně depresivní film o naději, jehož snová kouzla a čáry jsou přinejmenším odzbrojující. Příběh je sice vyprávěn zejména dialogy, ale jsem ochotná to odpustit za tu světlem modelovanou krásu v poslední části a hlavně - hlavně! - za tu silou vůle a pílí duše vytvořenou krásu v poslední části! Vzpomněla jsem si na film 3-iron a srdéčko se mi zachvělo. Čekala jsem bůhvíco, a fakt, že film se mi podařilo sehnat po dvou letech hledání pouze s ruským rychlodabingem, moje očekávání moc nenavýšil, ale ó můj bože! Tenhle film by měl být mnohem víc slavný, než je. Jak by řekl španělský faun: Svět patří těm, kteří ví, kam se dívat. ♥


úterý 7. července 2015

Východ slunce (1927)

Sunrise: A Song of Two Humans
režie: Friedrich W. Murnau
scénář: Carl Mayer, Hermann Sudermann (kniha)
hrají: George O'Brien, Janet Gaynor, Margaret Livingston
viděno 7. 7. 2015

Takže už v roce 1927 se musely dělat titulky, protože americké publikum by nepochopilo obraz samotný. Zajímalo by mě, jestli tenhle impuls vycházel vážně od diváků, nebo ho vytvořili sami producenti v preventivní obavě o svoje výdělky. Protože to rozhodně pokazilo kinematografii na všechny roky dodnes i na ty, co teprve přijdou. A teď k filmu. Nejvíc se mi líbilo, jakým způsobem kamera putuje spolu s postavami, zejména tedy na začátku filmu a mimo "město" - tam mi přišly postavy poněkud utopené v mohutnosti těch kulis - ale procházky po polích a lukách v mlze, lodička uprostřed širé vody nebo lucerny ve tmě pobíhajících vesničanů jsou čirá krása. Dějová linka je odzbrojující, až by jeden brečel. Je na ní myslím poznat románová struktura, kterou se často adaptacím nepodaří zakamuflovat/pozměnit, ale tady to hraje harmonicky se stylem vyprávění a nejenže to tedy není na výtku, ale je to na pochválení. Dál se mi líbí, jak se herečky v němých filmech často chovají jako vyplašená zviřátka, Janet Gaynor tady dostala prostor předvést to v celé širé nádheře. Rozkošný byl rozdíl mezi její utrápenou polohou a úsměvem, který se jí postupně dostal na tvář. Hodně se mi taky líbilo sledovat rytmus jejího dechu. Ve zvukovém filmu takovéhle aspekty člověk vnímá spíš sluchem, nicméně tady lze díky pohybu jejího těla získat zcela jiný pocit fyzické existence oné postavy. Na představiteli muže Georgi O'Brienovi se mi zase líbila konfrontace zažité stereotypní představy herce z 20. let (salonní štramák s holou tvářičkou a ulízaným účesem) s jeho reálným vzhledem ve filmu. Taky působil jako zvíře, ale jinak než ženuška. Dohromady tvořili dokonalý pár, kterému ani moje mírně feministické já nemá problém říkat prostě Muž a Žena. -"Ochraňuj svou ženu před zlem!" ♥


sobota 4. července 2015

Zvětšenina (1966)

Blow-up
režie: Michelangelo Antonioni
scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond
hrají: David Hemmings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles
komentář ze dne 4. 7. 2015

Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci.


Vinyl (1965)

režie: Andy Warhol
scénář: Ronald Tavel, Anthony Burgess (kniha)
hrají: Gerard Malanga, Tosh Carillo, Edie Sedgwick
viděno 4. 7. 2015

Shiny happy people. Můj první Warhol, ale na rozdíl třeba od Yoko Ono nebo Normana McLarena nemám tu správnou motivaci pokračovat v dalším prozkoumávání. Z toho stísněného prostoru mi bylo fyzicky hodně nepříjemně a jak se v něm ničí ta krásná těla (a pro mě ničení začíná už kouřením), tak skoro jako bych začala chápat, nebo se vydala na dlouhou cestu, na jejímž konci je pochopení, nebo zkrátka obraz/odraz názoru se mi v mysli formuje. V podstatě jsem hodně ráda, že tam chybí to umělecké zkrášlování, tak snadno zaměnitelné za obdiv, které lze nalézt u Kubricka. A žena za celou dobu nepromluví.


pátek 3. července 2015

Fotr je lotr (2000)

Meet The Parents
režie: Jay Roach
scénář: Jim Herzfeld, John Hamburg, Mary Ruth Clarke (původní scénář), Greg Glienna (původní scénář)
hrají: Robert De Niro, Ben Stiller, Owen Wilson
viděno 3. 7. 2015

Možná je pravda, že film nějakým zvráceným způsobem používá styl humoru němé grotesky, ale jsem si stoprocentně jistá, že Buster Keaton by na svého budoucího tchána septik nevypustil. Hádám, že film se na seznam 1001 dostal kvůli tomu, jak se stal v Americe kultovním, ale ve mně to akorát tak vzbuzuje nenávist k filmovým kritikům. To mají tak nízké sebevědomí, že musí za životně důležitý film prohlašovat generickou neinvenční komedii s laciným slovním humorem a nepříliš propracovanými fyzickými gagy (a ještě k tomu remake filmu z roku 1992), jejímž jediným "přínosem" bylo následné angažování Roberta De Nira v několika dalších béčkových projektech, kde komika pramení čistě z toho, že je to velký děsivý týpek s řádkou psychopatických rolí ve svém životopisu. A nyní si dáme náhodný (a přesto abecední) seznam filmů z roku 2000, které byly podle mě důležitější nebo zajímavější než tento a na seznam se nedostaly: Americké psycho, Čokoláda, Musíme si pomáhat, Písně z druhého patra, Pláž, Princezna a bojovník, Slepičí úlet a Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou. Hernajs, to snad už i ti první X-Meni by si to místo zasloužili víc než tohle.