pátek 1. prosince 2017

Kundun (1997)

USA
režie: Martin Scorsese
scénář: Melissa Mathison

hrají: Tenzin Thuthob Tsarong, Gyurme Tethong, Tulku Jamyang Kunga Tenzin
viděno 1. 12. 2017

Jak jsem byla na Scorseseho celkem namíchnutá, tak tohle je ten nejlepší možný způsob, jak se mohl v mých očích vykoupit. Nechce se mi film a zážitek, který mi přivodil, příliš opisovat slovy, jenom prostě musím zmínit, jak Melissa Mathison velmi smysluplně používá vyprávěcí postup začínání v dětství a následného skákání v čase. Spousta filmů to dělá a zůstane to zbytečné či nevyužité, nikoliv ovšem tady.

-"They have taken away our silence."


středa 29. listopadu 2017

Princezna Nevěsta (1987)

The Princess Bride
USA

režie: Rob Reiner
scénář: William Goldman (+ kniha)

hrají: Cary Elwes, Mandy Patinkin, Robin Wright, Peter Falk
viděno 29. 11. 2017

Snažím si představit, že jsem americký teenager, který vyrostl s Princeznou Nevěstou jako kultovní srdcovkou, a vidím poprvé nějakou českou pohádku. Byly by mé pocity podobné, jako když jsem český (ex)teenager, který vyrostl s českými pohádkami jako se srdcovými kultovkami, a vidím poprvé Princeznu Nevěstu? Protože mé pocity z Princezny Nevěsty jsou tak trochu "bože, osmdesátky musely být strašná doba" a "dost toho násilí je zároveň neškodné a samoúčelné" a nejvíce "všichni ti lidé na internetu, jejichž nebetyčnou chválu na Princeznu nevěstu jsem všude možně slyšela, ve mě vytvořili nesplnitelné očekávání"?

Nebo jsou možná moje národnost a ostatní filmy vcelku irelevantní, ale je důležité, že už nejsem ani dítě, ani puberťák, a tak se zasměji několika povedeným vtipům, položím si filosofickou otázku, jestli mi přijde atraktivnější Robin Wright nebo Cary Elwes, protože jsou oba fakt až neuvěřitelně krásní, ale jinak zůstávám vůči magii tohoto filmu zcela imunní?


Zkrocená hora (2005)

Brokeback Mountain
USA/Kanada

režie: Ang Lee
scénář: Larry McMurtry, Diana Ossana + Annie Proulx (povídka)

hrají: Jake Gyllenhaal, Heath Ledger, Michelle Williams, Anne Hathaway
komentář ze dne 29. 11. 2017

Jeden z takových těch filmů, na které se koukám a něco mi tam nějak nesedne, a já si říkám jak to, protože něco se mi zase líbí hodně, a potom si někde na internetech přečtu, že zájem o režii měl i Gus van Sant, opravdický gay s opravdickými zkušenostmi s filmy o lidech, kteří chodí přírodou a mlčí a/nebo si mručí sami pro sebe, a já si hned představím, jak by příroda a lidé a mlčení a mluvení a nepopsatelné pocity asi vypadaly v jeho pojetí, a v tu ránu je mi jasné, co mi na Zkrocené hoře nesedělo, byl to Ang Lee a jeho nevýrazný styl.

-"Friend, that's more words than you've spoke in the past two weeks." -"Hell, that's the most I've spoke in a year."

pondělí 27. listopadu 2017

Taxikář (1976)

Taxi Driver
USA

režie: Martin Scorsese
scénář: Paul Schrader

hrají: Robert De Niro, Jodie Foster, Cybill Shepherd
komentář ze dne 27. 11. 2017

Já mám takové podezření, že mi téměř všechny zásadní filmy Nového Hollywoodu nic neříkají, a Taxikář je jenom další hřebíček do rakve, který to potvrzuje. Sice mám o tom filmu nastudované první poslední a všechno jsem četla, přelomové tohle, syrové tamto, kariéru definující všechno, ale když se na něj dívám, tak prostě a jednoduše nechápu, o čem to je a co se tam děje.

O hlavním hrdinovi nevím vůbec nic a on celým filmem projde kompletně nezměněný: nezmoudří, nezesílí, nevyléčí se, nenajde spojení se světem, nezblázní se, neumře. Nic. Postava Jodie Foster (i Cybill Shepherd, když jsme u toho) je tam tak málo, že velmi špatně rozumím tomu, proč je tak často dávána do souvislosti s reputací filmu. Je to sice ona, jejíž život kvůli filmu projde největší změnou, ale tadá, je to mimo plátno a někdo to odříká v nespolehlivě emocionálně neprůhledném dopise. Nechápu tento film.


sobota 25. listopadu 2017

VALL-I (2008)

WALL-E
USA

režie: Andrew Stanton
scénář: Andrew Stanton, Jim Reardon + Andrew Stanton (povídka), Pete Docter (povídka)

hrají: Ben Burtt, Elissa Knight, Jeff Garlin
komentář ze dne 25. 11. 2017

-"I don't wanna survive. I wanna live!"

Při zpětném pohledu oceňuji velmi přesně a čistě vybudovanou kombinaci toho nejcyničtějšího a nejnaivnějšího, co si američtí tvůrci nejspíš mohou (mohli) dovolit ukázat ve filmu "pro děti". WALL-E sice trpí syndromem tak moc kladného hlavního hrdiny, až je chvílemi skoro nezajímavý, ale potom se mi zase začne líbit, když inspiruje jak lidskou, tak robotickou osádku lodě k sebeuvědomění, a hned si domyslím, že WALL-E sám není až tak důležitý jako postava, ale spíš jako zosobnění myšlenek, se kterými si film pohrává. Na konci jsem i chvilku zainvestovaně slzela, nejvíc tedy samozřejmě při Also Sprach Zarathustra.


středa 22. listopadu 2017

West Side Story (1961)

USA
režie: Jerome Robbins, Robert Wise
scénář: Ernest Lehman + Jerome Robbins (divadelní hra), William Shakespeare (divadelní hra)

hrají: Natalie Wood, Rita Moreno, George Chakiris
komentář ze dne 22. 11. 2017

Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano.

Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano.

Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme.

Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější.


sobota 11. listopadu 2017

Avatar (2009)

USA/Velká Británie
režie, scénář: James Cameron
hrají: Sam Worthington, Zoe Saldana, Michelle Rodriguez
komentář ze dne 11. 11. 2017

Původně jsem měla připravené poznámky pro velmi dlouhý a podrobný seznam všeho, co mě na filmu štvalo, ale potom jsem si pustila VALL-I-ho, pobrečela si, uvědomila si, že jsou to vlastně stejné filmy a že tam, kde Andrew Stanton udělal všechno dobře, udělal James Cameron všechno špatně, a že já, jakožto divák, samozvaný kritik a trochu i člověk bych neměla věnovat takovou péči nenávistným věcem a raději si spokojeně brečet u toho, co za to stojí. Takže se omezím na tu nejzákladnější Cameronovu chybu, a tou je samozřejmě scénář. Protože špatný scénář je jediná odpověď na otázku, jak se mi může nelíbit film o dvou mých oblíbených tématech: 1. "People, what a bunch of bastards." a 2. "Naše civilizace je odsouzena k zániku."

Kdyby byl Cameron schopen sestavit funkční dramatický a emocionální oblouk, tak by se dalo všechno špatné nebo povrchní opominout nebo odpustit. Jenomže Jakův příběh není poctivě vystavěn a autor se spoléhá na nejhorší berličky typu "trénovací montáž" (jediná trénovací montáž, kterou uznávám, je "relax, zabij malajského ministra" ze Zoolandera, jinak je to vždycky známka tvůrčí bezradnosti) nebo vysvětlovací voice-over. A proto je místo zapomínání a odpouštění špatného i to něco dobré na tomto filmu spíš ponížené a bezradné. Takže sbohem a šáteček a zatímco Cameron vykašle čtyři další filmy (was?!), tak já se znovu sedmkrát podívám na Divokou planetu a Princeznu Mononoke.

středa 18. října 2017

Kniha džunglí (2016)

The Jungle Book
USA/Velká Británie
režie: Jon Favreau
scénář: Justin Marks + Rudyard Kipling (kniha)

hrají: Neel Sethi, Bill Murray, Ben Kingsley
viděno 18. 10. 2017

Největší odvahou takto vizuálně pojatého světa by bylo, kdyby se zvířata chovala zcela jako zvířata a tedy kdyby nemluvila. (A nepřecházela spontánně do jazzových popěvků, wtf?!) Když už realismus, tak pořádný. Nejvíc působivé stejně byly ty momenty, které se obešly bez dialogu (pomoc slonům, posedlost ohněm). Žvatlavé proslovy, komické karikatury a vysvětlující rozhovory ponižují úroveň filmu, který by bez toho mohl být jako rána mezi oči v tom dobrém slova smyslu.

Pamatuji si, že jako dítěti se mi ve filmech, i těch primárně zaměřených právě na mladé publikum, nejvíc líbily "strašidelné, kruté a opravdové" věci a byla jsem schopná leccos chápat a sama si vysvětlit. Takže když už vidím takhle badass příběh o zvířatech z džungle, tak div neroním slzy nad promarněnou příležitostí vyprávět opravdu o zvířatech z džungle, třeba i s tím vysvětlujícím voiceoverem, kdyby na tom studio z důvodů srozumitelnosti moc trvalo, ale aby komunikace mezi hrdiny probíhala autenticky jejich vlastní, realistickou řečí.

A na závěr musím oznámit, že kvituji s povděkem myšlenkový přístup režiséra Favreaua: "In Kipling's time, nature was something to be overcome. Now nature is something to be protected."


pátek 13. října 2017

Blade Runner (1982)

USA/Hong Kong/Velká Británie
režie: Ridley Scott
scénář: Hampton Fancher, David Webb Peoples + Philip K. Dick (kniha)

hrají: Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young
komentář ze dne 13. 10. 2017

Emocionální zátěž tohoto filmu je pro mě úplně nepochopitelně nepochopitelná. Když by se to všechno slovně popsalo, tak jsou to samé věci, co mám ráda: Sci-fi o konci světa (lidství), láska na nečekaných místech, místnost plná děsivých panenek, vyprázdněné vyprávění, robotická sova, brečící Rutger Hauer, spousta teoretické zábavy. Ale když se na to doopravdy dívám, tak mi nic z toho nedává smysl a vůbec nevím, jestli mě něco z toho má bavit nebo jestli mám někomu snad fandit? Deckard je hloupý znásilňovač a ostatní postavy jsou jenom děsivé panenky v obecné místnosti pozérského světa filmu, nikdo tam není opravdový a většina událostí vypadá jako nacvičená pro kameru a ne že by se doopravdy musela stát, kdyby tento systém postav někdo doopravdy vypustil do světa a nechal je, ať si žijí.

Místo brečení v dešti mě tak napadají jenom otázky jako jak se dostal replikant s jednou bouchačkou z úřadu plného agentů? Proč se původ mechanických výrobků určuje psychotestem? Pokud je Země místo, kde zůstává už jenom nemocný lidský odpad, který si nemůže dovolit odletět do "statečného nového světa", proč je vůbec replikantům zakázán pohyb? Ale ne že by mě doopravdy zajímaly odpovědi na tyto otázky. Nezajímají. A finální a možná největší zklamání pro mě bylo, že mě soundtrack s tak dobrou pověstí vůbec nezaujal.

pátek 6. října 2017

Muž, který spadl na Zemi (1976)

The Man Who Fell to Earth
Velká Británie
režie: Nicolas Roeg
scénář: Paul Mayersberg + Walter Tevis (kniha)

hrají: David Bowie, Rip Torn, Candy Clark
viděno 6. 10. 2017

Myslela jsem si, že nic nezní jako potenciálně nejlepší film v dějinách než "psychedelický dokument o příchodu velebného Davida Bowieho mezi pozemšťany a popis požehnání a kleteb, které s sebou Nejvyšší přináší". Bohužel jsem si o filmu dělala přehnané naděje. Co vypadalo v první čtvrthodině jako dechberoucí použití surrealismu ve službách existenciální sci-fi se postupně proměnilo v nesouvislé, nezajímavé a neumělé klopýtání, které by mohlo skončit v jakémkoliv místě a nebo pokračovat navždy, tzn. moje touha po smyslu a myšlenkovém přesahu zůstala neukojena.

Z filmu mám podobný pocit jako z Bezstarostné jízdy, ergo zdá se mi tak přeplněn drogovým spoléháním, že "to podstatné" se vyjeví samo bez cílené snahy filmařů, a spojen s dobou vzniku, že je pro mě, střízlivou a vymaněnou z toku času, z velké části nesrozumitelný. Jako nejzásadnější zjištění jsem si tedy odnesla fakt, že už vím, odkud si Snyderovi Watchmeni vypůjčili tu brilantně opulentní místnost se stromovými tapetami (včetně suchého listí na umělém tráva koberci), tenisovým stolem a křišťálovým lustrem.


sobota 30. září 2017

Potomci lidí (2006)

Children Of Men
USA/Velká Británie
režie: Alfonso Cuarón
scénář: Alfonso Cuarón, David Arata, Mark Fergus, Hawk Ostby, Timothy J. Sexton + P. D. James (kniha)

hrají: Clive Owen, Clare-Hope Ashitey, Pam Ferris, Charlie Hunnam
komentář ze dne 30. 9. 2017

Dokud někde nepotkám živého a nepoškozeného Clivea Owena, tak budu věřit, že vše v tomto filmu je pravda, co se skutečně stala. Film děsivý a dokonalý ve všech ohledech, a také značně věštecký. ♥♥♥

-"Ok, the Human Project gives this great, big dinner for all the scientists and sages in the world. They're tossing around theories about the ultimate mystery: why are all the women infertile? Why can't we make babies anymore? So, some say it's genetic experiments, gamma rays, pollution, same ol', same ol'. So, anyway, in the corner, this Englishman's sitting, he hasn't said a word, he's just tuckin' in his dinner. So, they decide to ask him, they say, "Well, why do you think we can't make babies anymore?" And he looks up at 'em, he's chewin' on this great big wing and he says "I haven't the faintest idea," he said, "but this stork is quite tasty isn't he?"

čtvrtek 28. září 2017

Poltergeist (1982)

USA
režie: Tobe Hooper
scénář: Steven Spielberg, Michael Grais, Mark Victor

hrají: Craig T. Nelson, JoBeth Williams, Heather O'Rourke
viděno 28. 9. 2017

Nevím, jestli je to proto, že se na Poltergeista dívám zcela mimo jeho dobový kontext, ale přijde mi, že v tomto filmu funguje opravdu velmi málo. V podstatě je to jen okopírovaný Vymítač ďábla, ale bez toho "něčeho", co Vymítači dodávalo nadčasový přesah, a mnohem béčkovější. Polovina dialogů zní jako neúmyslná komedie a třetina záběrů by se dala vystříhat a filmu by to jenom prospělo. Pár těch kultovních záběrů je cool, ale na to, že film má dvě hodiny (!) jich tam zase tolik není. (Můj nejoblíbenější záběr - když bagr hloubící bazén vykope krabici s pohřbeným ptáčkem.) I nadále se mi potvrzuje, že Spielbergovy filmy jdou v naprosté většině mimo mě.


čtvrtek 21. září 2017

Tenkrát na Západě (1968)

Once Upon A Time In The West
Itálie/USA
režie: Sergio Leone
scénář: Sergio Donati, Sergio Leone, Dario Argento, Bernardo Bertolucci

hrají: Charles Bronson, Henry Fonda, Jason Robards
komentář ze dne 21. 9. 2017

Jak moc velké rouhání by to z mojí strany bylo, kdybych prohlásila, že bych byla úplně nejraději, kdyby z filmu úplně zmizela postava Claudie Cardinale a většina děje souvisejícího s ní? Nejspíš velké a také by to dokazovalo, co si sama tajně myslím, a totiž že vlastně skoro vůbec nechápu, o čem tento film vypráví a o čem vlastně má být. Úplně a nejlépe rozumím Harmonikově lince, a ta by si krásně vystačila se stopáží o hodinu a půl kratší. Ve filmu je sice pár skvělých scén (a já mám nejraději úvodní lov křepelek na McBainově farmě a potom samozřejmě osudovou vzpomínku), ale celek mě nechává chladnou.

Leonův styl dosahuje brilantního vrcholu v "Hodném, zlém a ošklivém" a tady už se skrze mou optiku pomalu, ale nevyhnutelně přelévá do opulentní samoúčelnosti. Přemíra odkazů na ostatní kinematografické počiny a zalíbení v bezobsažné "coolovosti" postav naplňuje prázdnotou ta místa, kde bych normálně přemýšlela o těžkosti lidského údělu nebo o tom, jaká je ideální teplota pro vychutnání pomsty. Tady přemýšlím nad tím, jestli bych o něco přišla, kdybych si na chvíli zdřímla, a jestli náhodou nemám morální problém s romantizováním všech těch zidealizovaných trablů daného historického období.

A z čeho mě úplně nejvíc srdce je to, že se musím kriticky až negativně vyjádřit i k Morriconeho hudbě. Ta jedna harmoniková skladba je zcela fenomenální, ale žádná ostatní už se mi tolik nelíbí, také i proto, že velmi často sklouzává k sentimentalitě, kterou si neumím vyložit ve vztahu k příběhu a jeho brutalitě. A co mi už trošičku připadá i jako parodie sebe sama je to, jak má každá postava svou vlastní znělku a ta začne hrát při každém jejím zjevení na scéně - aniž by se nějak promyšleněji pracovalo s tím, jak tyto motivy na sebe navazují a jak se ovlivňují, respektive ony na sebe nenavazují vůbec, vždycky natvrdo jeden přestane a druhý začne.

Dala jsem filmu několik šancí v průběhu několika let a to, co jsem si myslela po prvním shlédnutí, si myslím i teď. Považuji tedy tuto kapitolu za uzavřenou a jdu se dlouhodobě trápit jinými filmy, amen.


úterý 19. září 2017

Místo u moře (2016)

Manchester By The Sea
USA
režie, scénář: Kenneth Lonergan
hrají: Casey Affleck, Lucas Hedges, Kyle Chandler
viděno 19. 9. 2017

-"Who you gonna shoot? You or me?"

Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší.

Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak).

Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat.


úterý 12. září 2017

Spotlight (2015)

USA/Kanada
režie: Tom McCarthy
scénář: Tom McCarthy, Josh Singer
hrají: Mark Ruffalo, Michael Keaton, Rachel McAdams, Brian D’Arcy James, Stanley Tucci
viděno 12. 9. 2017

"If the church had one neck, I would wring it." - Primordial, The Seed of Tyrants


středa 6. září 2017

Za každou cenu (2016)

Hell Or High Water
USA
režie: David Mackenzie
scénář: Taylor Sheridan
hrají: Jeff Bridges, Ben Foster, Chris Pine, Gil Birmingham
viděno 6. 9. 2017

Nick Cave a Warren Ellis zase řádí. To jsem chtěla říct předem.

Za každou cenu je jeden z těch filmů, kde určitě každý druhý a možná že i každý první záběr vypadá, jako že všichni lidé v něm pózují na plakát, ale když je to chytrý meditativní moderní western o vztahu bratra k bratru, jedince k předkům a všech k půdě, tak to nejenže odpustím, ale snad i trošku vnímám jako přednost.

Také je to po nějaké době zase film, kde jsem si opravdu užila dialogy a obdivovala, jak byly napsané a používané. O to, o čem se mluví, úplně nejde, ale přece je důležité, že to zaznělo. O charakterech všech čtyř mužů mi to říká velmi mnoho, buduje to sympatie k oběma dvojicím a zároveň vytváří podvědomý strach z jejich nevyhnutelné konfrontace. Film nechává každé emoci dost času, aby dostatečně ukázala svůj efekt na svého prociťovatele. Velmi pomalu a pozvolna buduje napětí a divácké očekávání, aniž by to přetáhl do neúnosné délky nebo nudy. A potom ještě pořád dokáže nabourat očekávání a překvapit svým vývojem.

Bena Fostera, Gila Birminghama i Jeffa Bridgese (v tomto pořadí) jsem již milovala, a nyní ke svému překvapení na tento seznam asi budu muset zařadit i Chrise Pinea. A taky miluju, že je to zároveň absolutně civilní a výsostně žánrové.

pondělí 4. září 2017

Straight Outta Compton (2015)

USA
režie: F. Gary Gray
scénář: Andrea Berloff, Jonathan Herman
hrají: Jason Mitchell, Corey Hawkins, O'Shea Jackson Jr.
viděno 4. 9. 2017

Řekněme, že by mi nevadilo, že film předkládá v podstatě fiktivní verzi kapely, kdyby byl upřímný ve svém poselství a pevný ve filmařských kramflecích. A to on není. Prolog byl extrémně navnazující, ale poměrně brzy se ta iluze nekompromisnosti začala bortit. Celý film svírá podivná schizofrenie a projevuje se to na více úrovních. Na té nejširší nebo všeobjímající mi není jasné, o čem film vlastně chce vyprávět. Protože chvílemi (zhruba tak první polovinu) vypadá jako zajímavý a potřebný sociálně-politický příspěvek do debaty, která je v Americe horká dodnes a pořád přihořívá, protože když dělali svou hudbu a bojovali za právo ji dělat, byla jsem za film i za ně nejšťastnější.

Potom tenhle aspekt úplně vymizí a zůstane jenom ten nejstandardnější biopic včetně obvyklých atributů jako je manipulace historie a libovolné vynechávání lidí přítomných reálným událostem, zapojení portrétovaných do výroby a s tím související pofidérní výběr zobrazovaného (smrt Dreho bratra nemá žádnou funkci vzhledem k vyprávěnému příběhu, ale přesto je jí dán prominentní prostor, kdežto například jeho mlácení partnerek je "cesta, kterou se filmaři rozhodli nejít") a mix pietní úcty a zuboženého zeslaboštění zesnulého člena, který se sám nemůže vyjádřit a za kterého jedná vdova.

A přitom právě Eazy-E udává tempo celému výtvoru, je představen jako první a jeho životní oblouk supluje dramatický oblouk filmu. (A Jason Mitchell také podle mého předvedl zdaleka nejlepší výkon. Co si budeme nalhávat, když jel autem a koukal na bilboardy, tak mi i slzička ukápla, jak byl krásně smutný, ale zase skutečný Eazy-E byl prý spíš "fuck you" než že by ronil slzy, ach jo.) Na ten jeho oblouk jsou podivně roubovaná křišťálově vyčištěná promo videa pro Ice Cubea a Dr. Dreho, kulminující v doslovu a v tom, jaká videa se rozhodli o sobě na konec zařadit - je to až trošku legrační.

O filmovém řemesle toho potom nemám moc co říct, protože film se formálně nijak nesnaží najít a vynalézt a ničím se nevymyká ze zažitých zvyklostí a obvyklostí. Konec se rozpadá, protože o hudbu už nejde a ústřední trio je od sebe izolované. Film ztrácí půdu pod nohama a tempo jde do kytek (viděla jsem jenom kratší kinoverzi a nedovedu si představit, že by dvacet minut navíc dokázalo všemu tomu potácení dodat řád, spíš bych řekla, že se to musí táhnout ještě víc, ale kdo ví), ačkoliv tvůrci měli šanci alespoň naznačit, že zpomalování a rozpad děje zrcadlí rozpad kapely a ochlazování vztahů. A právě jakákoliv absence sebereflexe a nadhledu znamená, že film si možná dobře vede jako produkt zábavního průmyslu, ale nemůže se prosadit v tom uměleckém.

neděle 27. srpna 2017

Přehlídka smrti (1925)

The Big Parade
USA
režie: King Vidor
scénář: Laurence Stallings, Harry Behn, Joseph Farnham
hrají: John Gilbert, Renée Adorée, Karl Dane, Tom O'Brien
komentář ze dne 27. 8. 2017

-"Am I dead yet?"

Přehlídka smrti nabízí klasickou hollywoodskou pohádku "přátelství, láska, válka" v tak čisté a v rámci možností nezpatetizované esenci, že se na ni vůbec nejde zlobit. Rozložení událostí odpovídá spíš čtení knihy než dnešnímu pojetí filmové dramaturgie, ale to se u těch prvotních blockbusterů vidí často.

Mašinerie války je zobrazená vcelku impozantně. Dvojexpozice vojsk a výbuchů způsobuje, že pochodující vojáci ještě zaživa vypadají jako duchové, kterých se tenhle svět už netýká, a že se doopravdy zastaví až někde v zásvětí. Z postav mě nejvíc zaujal Slim Karla Danea, a když jsem si pak četla biografii hercova skutečného osudu, uronila jsem i opravdovou slzičku.

Moje nejoblíbenější němé filmy vyprávějí jinak a o jiném, ale nepůjdu tak daleko jako za svých mladých let, abych tento "jiný" mainstreamový způsob pohledu vyloženě odsuzovala.


neděle 20. srpna 2017

Moonlight (2016)

USA
režie, scénář: Barry Jenkins
hrají: Alex R. Hibbert, Ashton Sanders, Trevante Rhodes, Naomie Harris
viděno: 20. 8. 2017

Během počátečních pár minut jsem byla šťastná jako blecha a věřila, že opravdu bude následovat nejlepší film roku. Velký muž přichází zkontrolovat svého podřízeného. Vymění si pár zdánlivě přátelských slov. Tušíme za nimi komplexní podtext a jasnou hierarchii. Muž pokrytý vředy a boláky se na nich dožaduje milosti a je zároveň uboze zoufalý a závisle apatický. Cestu jim přeběhne malý chlapec, kterého bezeslovně pronásledují šikanizéři a hazejí po něm kamení. Chlapec se schová ve vybydleném domě, je tam sám, ve tmě, slyší jenom rány a dunění. Dvě silné ruce vytrhnou desku zabedňující okno. Velký muž přišel vytáhnout chlapce na vzduch a do světla.

Dynamika této úvodní sekvence je tak strhující a svůdná, až to bolí. A to také proto, že se jí (až na pár kraťoučkých chvílí) už nic jiného ve filmu ani nepřiblíží, natož abych se dočkala ještě gradace. Místo silného příběhu přichází obvyklé potíže filmů s pasivním protagonistou, rozmělněné navíc mezi tři herecké představitele. Jedinou konstantou v pravém slova smyslu je Naomie Harris a ta dostává tak málo času a je tak izolovaná od hrdinova života, že vůbec nemá prostor rozhodit svá kouzla.

A můj osobní problém je, že když už jsem si jakžtakž zvykla na pomalé rozhoupávání k bolestivým pointám prvního a druhého aktu a přijala ten postup jako normu, tak přišel akt třetí, který byl úplně jiný a já ho nepochopila až do té míry, že nijak neovlivnil můj zážitek z filmu. Musím se jít znovu podívat na Štastni spolu.


neděle 13. srpna 2017

Pád Třetí říše (2004)

Downfall - Der Untergang
Německo/Itálie/Rakousko
režie: Oliver Hirschbiegel
scénář: Bernd Eichinger + Joachim Fest (kniha), Traudl Junge (kniha), Melissa Müller (kniha)
hrají: Bruno Ganz, Alexandra Maria Lara, Corinna Harfouch, Ulrich Matthes, Christian Berkel
komentář ze dne 13. 8. 2017

"Co všechno je potřeba vědět o Adolfu Eichmannovi:

Oči: průměrné
Vlasy: průměrné
Váha: průměrná
Výška: průměrná
Zvláštní rysy: žádné
Počet prstů na rukou: deset
Počet prstů na nohou: deset
Inteligence: Průměrná

Co jste čekali?
Drápy?
Nadměrně velké řezáky?
Zelené sliny?
Jasné příznaky šílenství?"

-Leonard Cohen, Květiny pro Hitlera


pátek 11. srpna 2017

La La Land (2016)

USA
režie, scénář: Damien Chazelle
hrají: Ryan Gosling, Emma Stone, John Legend
viděno 11. 8. 2017

Ty brďo, kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že Ryan Gosling by mohl být nejtalentovanější lídr svojí herecké generace. Inu, jsou přesně deset let a více zpátky. Možná, že by pořád mohl být, kdyby neměl úplně prapodivnou ruku při vybírání svých projektů. Z jeho projevu se úplně vytratilo spektrum a hloubka, za kteréž jsem ho milovala už od časů malých nezávisláků jako byl Svatý boj, ale i umělecky neambiciózních trháků jako Vzorec pro vraždu.

Emma Stone mi zase připomněla jednu sekvenci z Lynchova Mulholland Drive. Tam je hlavní hrdinkou rovněž herečka připravující se na konkurz. Divák ji vidí, jak se připravuje u sebe v kuchyni se scénářem a legračně teatrálně svůj part přehrává a nezvládá. Potom ale přijde na konkurz a vysekne tak přesvědčivě soustředěný, vyzrálý, intimní výkon, že všem spadnou čelisti a roli okamžitě dostane. Emma Stone v mých očích během celého La La Landu nepřekročí tu fázi zkušebního přehrávání v kuchyni. Možná je to tím, že během všech svých emocionálních plot pointů musí zpívat místo skutečného hraní, ale když to tak režisér chtěl, tak měl najmout herečku, která by i v té pěvecké poloze vypadala jako ryba ve vodě a nikoliv jenom jako někdo, kdo to několik měsíců dřel.

Navíc mi i přišlo, že se milenci svým hereckým pojetím poněkud míjejí, Stone se to snaží brát přes komediálnost a sebeshazovačnost, zatímco Gosling zůstává celou dobu smrtelně vážný. Jejich společné scény, i ty, kde mají být zamilovaní, mi přijdou jako nervózní rozmluva mezi lidmi, kteří se skoro neznají a mají strach o něčem začít mluvit doopravdy do hloubky, aby se před tím druhým neztrapnili. Chybí mi mezi nimi chemie a intimita, společné taneční choreografie mi přesvědčivý důkaz o lásce nedokážou nahradit. A co vůbec nechápu je poslední scéna, která jako by dokazovala, že za těch několik uplynulých let se ani jeden z nich duševně nikam neposunul a že její manželství a mateřství pro ni neznamenají vůbec nic, protože by to během vteřiny vyměnila za nějakou fantazii, o které sama tvrdila, že nemůže fungovat.

A jestli někde platí ta klasická muzikálová výčitka "normálně přece lidé nezačnou jen tak tančit a zpívat", tak pro mě je to tady. Kdyby to byl alespoň unikátní způsob komunikace mezi nimi dvěma, ale film začíná tanečkem cizích lidí, co s následující love story nemá nic společného a připravuje nás tak jenom na cvičení v samoúčelnosti. Dějové věci se řeší většinou v dialozích (a to je můj nejméně oblíbený způsob řešení věcí) a zbytek složek je od nějaké funkčnosti více méně oddělen. Navíc mě mate, proč mají písně smutku a znechucení stejný drive jako písně jásání a radosti.

Kdybych chtěla opravdovou aktualizaci klasického hollywoodského muzikálu, pustím si znovu Tanec v temnotách, kde se používá nostalgický obdiv a moderní pohled s formálním experimentováním k vytvoření něčeho nového a radikálního a kde hudba a tanec představují skutečnou komunikaci mezi postavami a nikoliv výplň v čase, kde se nic jiného neděje.

A kdybych chtěla film, který se odehrává ve filmovém studiu a s nadhledem vzdává poctu "zlatým časům" a alespoň chápe, co všechno se mezi zlatými časy a dneškem odehrálo se světem a s kinematografií, tak si pustím Coenovic Ave, Caesar!

La La Land podle mě může fungovat pro diváky, kteří po filmu nechtějí nic jiného než prostou zábavu (a kteří nemají vyhraněný hudební vkus), ale už ne pro někoho, kdo je alespoň částečně obeznámen s historií filmu a má nasledované nějaké klasiky a nějaké revize klasiků. Udělovat tomuto filmu ceny a označovat ho za milník mi přijde scestné.

-"How are you gonna be a revolutionary if you're such a traditionalist?"


neděle 6. srpna 2017

Statečné srdce (1995)

Braveheart
USA
režie: Mel Gibson
scénář: Randall Wallace
hrají: Mel Gibson, Angus Macfadyen, Brendan Gleeson, David O'Hara, Tommy Flanagan
viděno 6. 8. 2017

Celou dobu jsem přemýšlela, zda si myslím, jestli je to dobrý nebo špatný film. A nemohla jsem si odpovědět, protože v mých očích je to prostě nijaký film. Teď nad ním přemýšlím, ale do zítřka, nejpozději do pozítřka už o něm nebudu vědět a vše bude dobré.

Nesnesitelně dlouhý, fabulující do hloupě telenovelových detailů. Gibson v jednom rozhovoru řekl, že museli z někoho udělat klaďáka a z někoho záporáka a trochu to celé zromantizovat, aby to kamera unesla. A já říkám, že kamera unese všechno, kdyby měli odvahu neromantizovat. Ještě že v rámci filmu alespoň trošku pracují s tím, že to není pravda, že to je legenda z lidských řečí. Ale mohli by to dát nějak pořádněji najevo i o filmu samotném.

Navíc se mi zdá, že film poměrně trpí tím stavěním Mela Gibsona (který vypadal vždycky až příliš fanaticky na můj vkus a zdá se být o dost starší než postava, kterou má hrát) na vyvýšený osvícený sokl, zatímco mnohem sympatičtější herci jsou odsouzeni k několika hláškám a existenci v ústraní - a přitom bych si moc přála, aby zrovna Brendan Gleeson, Tommy Flanagan a David O'Hara dostali mnohem víc prostoru. A na druhé straně barikády mezi záporáky už vůbec není nikdo, kdo by to svým charismatem táhl. Herec ztvárňující Edwarda I. je příliš starý a vetchý na to, abych mu věřila vyhazování lidí z okna a celkově zosobnění hrozby a zla. Nějaký ten potenciál ještě skrývá Angus Macfadyen, protože ten se pro brečení a morální dilemata snad narodil, ale díky přelidnění filmu tolika figurkami nemá příliš šancí vyniknout.

Možná mohlo mít Statečné srdce nějakou hodnotu v době svého vzniku, já to ale nepamatuji a neposoudím. Dnes už se mi tento film zdá bezcenný a právem jeden z nejhorších, které kdy vyhrály Oscara.



pátek 4. srpna 2017

Whiplash (2014)

USA
režie, scénář: Damien Chazelle
hrají: Miles Teller, J.K. Simmons
viděno 4. 8. 2017

Ačkoliv to začíná jako příběh o detailech, tak se mi zdá jako vyprávěný někým s poruchou pozornosti. Nebo já nemám ten správný druh pozornosti, požadovaný tímto filmem. Velké mínus nejspíš bude, že nemám hudební sluch a nacházím potěšení i v rozladěné hudbě, jak mi kdysi kdosi vysvětlil. Už jenom tím mi velká část obsahu rovnou uniká, možná úplně všechen obsah i s přesahem. Nebo jako kdyby film o puntíčkářích nenatočil puntíčkář a mně puntíčkáře to vytáčí z míry. Nebo jako by film o puntíčkářích natočil puntíčkář zcela puntíčkářsky a já ve skutečnosti nebyla puntíčkář a postrádala tam moment opravdového překvapení a odvahy nezabývat se trivialitami a ukazovat jen to, co je skutečně k tématu. Ale že je to režisérův první velký film, tak je možné předpokládat, že ho čas naučí vyvarovat se klišé jako je cokoliv s přítelkyní, ke které může být ambiciozní necita ambiciozně necitelný, nebo bratranci fotbalisté, kteří se mu vysmívají u rodinné večeře, kde ho nikdo nechápe.

Herec, kterému očividně není devatenáct, hraje devatenáctiletého kluka. Jak mám věřit ty naivní slzy při omluvnému volání holce muži, kterému je zjevně blíž ke třiceti než ke dvaceti? Někdy na věku herce nezáleží, ale zrovna tady mi to přijde důležité. A i přese všechnu mou, téměř neutuchající, lásku pro J.K. Simmonse, je v mém vesmíru role učitele buďto rovnou špatně napsaná (A to nejspíš je, ty wtf přechody mezi vyměňováním cukrblíků s malou holčičkou v západu slunce a kundováním dvě vteřiny poté v chladné místnosti s modrými podtóny jsou na sebe naražené tak nešikovně, že se tomu nemůžu ani zasmát - a když se tak nad tím zamyslím, tak smysl pro humor tomuto filmu chybí zcela esenciálně.) a nebo jenom špatně obsazená a zahraná (Což nejspíš taky je, protože J.K. má v očích stejný výraz při obou druzích scén a jeho hlas a řeč těla vypadají jenom jako naplňování něčích pokynů, nikoliv jako památný výkon hodný oslavování. Byla jsem zmatená už při prvním sledování, protože mi to občas přišlo až moc jako parodie, aby to byla jen náhoda, a nebyla jsem si jistá, co mám doopravdy cítit. Pustila jsem si některé pasáže ze zkoušek a zejména finální konfrontace znovu a beze zvuku a z jeho tváře jsem nebyla schopna poznat, co se tam právě emocionálně děje. On vypadá stejně vyhrožování studentům i propadání hudbě. Podle mě to není známka dobrého výkonu, ani dobrého vedení.)

V ideálním světě a při vlastnictví stroje času by ten film natočil Steve McQueen v dobách Hladu. To byl taky debut. To by film obsahoval jenom asi šest informačních scén v souvislosti s dějem a zbytek by bylo MASO. Takový film bych mohla respektovat.


středa 19. července 2017

Horečka sobotní noci (1977)

Saturday Night Fever
USA
režie: John Badham
scénář: Norman Wexler
hrají: John Travolta, Karen Lynn Gorney, Donna Pescow
viděno 19. 7. 2017

-"You want a dream girl? Then go to sleep and have a nightmare."

Z tohohle jsem měla velmi silný pocit, že se dívám na aktualizaci Rebela bez příčiny. Oproti roku 1955 se hodně posunula hranice toho, co všechno můžou tvůrci ukázat, ale ten základní pocit, že je to všechno zaranžované a falešné, zůstává. Když například po super legrační předstíraně drsné bitce v hospodě, kde jsou všechny rány očividně jenom na oko, nikdo nikoho doopravdy nemlátí a všichni si dávají velký pozor, aby si navzájem neublížili, hrdinové odjíždějí v autě a mají na sobě krásně nalíčené tržné rány s jasně červenou krví, vypadá skoro už jako parodie.

Na druhou stranu jsem vůbec nečekala, že bude charakter Travoltovy role tak zajímavý, vrstevnatý a navzdory všemu, co jsem zatím řekla, uvěřitelný. Scénář je sice dost těžkopádný, ale myslím, že Tony i já jsme nakonec byli proti svojí vůli vzděláni.

A to jsem se jako hodná holka ovládla a nenechala se ovlivnit svým názorem na všechnu tu hudbu, protože a) Bee Gees v mé hlavě budou vždy jen ti zubatí chlapci, co zpívají Massachusetts a za b) když se tahle disco hudba pokouší vystihnout temnější stránky života, je to zase spíš směšné.


sobota 15. července 2017

Pod kůží (2013)

Under The Skin
Velká Británie/USA/Švýcarsko
režie: Jonathan Glazer
scénář: Walter Campbell, Jonathan Glazer + Michael Faber (kniha)
hrají: Scarlett Johansson, Adam Pearson, Kryštof Hádek
viděno 15. 7. 2017

Áááááááááááááááááááááááááááááááááá! (Jestli jsem někdy slyšela ďáblovu muziku.) ♥


čtvrtek 22. června 2017

Birdman (2014)

Birdman or (The Unexpected Virtue of Ignorance)
USA
režie: Alejandro González Iñárritu
scénář: Alejandro González Iñárritu, Nicolás Giacobone, Alexander Dinelaris, Armando Bo
hrají: Michael Keaton, Emma Stone, Edward Norton
viděno 22. 6. 2017

Velmi nepříjemně sugestivní příběh o duševní poruše, šílený zejména z toho hlediska, že nikdo z Birdmanových blízkých si toho, zdá se, není vůbec vědom. V tom vidím hlavní zdroj nevědomosti z filmového podtitulu, ačkoliv ctnostného na ní nevidím moc, respektive skoro nic.

Intenzivní šmírování hlavní postavy příliš nedovoluje pracovat na fikčním světě, ve kterém se film odehrává, a také kondenzuje mnoho osobních krizí mnoha různých lidí na jedno místo a jeden čas, což je vždycky trošku podezřelé a autorsky chtěné. Celkové tempo je nicméně tak strhující, že své výtky hned zapomínám a odpouštím a chci vidět víc, víc z toho zběsilého tance.

Herci velmi září. Dokonce na mě zapůsobil i Ed Norton, kterého zejména v jeho ranějších rolích opravdu nemám ráda. V komediálních rolích mi ale v poslední době přestává vadit a tady je, jako karikatura sama sebe, dokonce výtečný. Kamera a hudební doprovod mi jdou přímo z duše, respektive možná bych měla říct do duše, kde vše cupují na spoustu malých kousků. A proto je mi líto, že mě velmi zklamal konec.

Film ve svém průběhu vyvolává spoustu zdání, z nichž se většina postupně potvrdí, dokonce mám ten dojem, že vše důležité víme přímo od prvních záběrů. Na tajemství nebo falešné naděje se tu nehraje, klíčem k vyprávění je pro mě intenzita. Ta vyvrcholí závěrem na divadelních prknech. A co následuje potom, je v mých očích nedůstojné vyústění všeho toho šílenství, kterého jsem právě byla svědkem. Je to předvídatelné a je to příliš ukecané. Je to spíš nástřel, jak by poslední scéna měla vypadat, ale chtělo by to ještě pečlivě osekat a nechat tam jen opravdu ty důležité záběry a opravdu ta potřebná slova. To mávání novinami mi zkrátka ani oči Emmy Stone nedokážou vynahradit.

-"A thing is a thing, not what is said of that thing."


neděle 4. června 2017

Bezstarostná jízda (1969)

Easy Rider
USA
režie: Dennis Hopper
scénář: Dennis Hopper, Peter Fonda, Terry Southern
hrají: Peter Fonda, Dennis Hopper, Jack Nicholson
komentář ze dne 4. 6. 2017

Mně ten film nic neříká. A přemýšlím proč, když vyprázdněná narace je mému srdci velmi blízká. Rozdíl je asi v tom, že ve filmech s vyprázdněnou narací (kterým moje srdce holduje) se nic neděje a to něco znamená. Tady se neděje nic a v mých očích to ani nic neznamená. Možná by někteří moji oblíbení tvůrci nenatočili moje oblíbené filmy, kdyby neviděli tento film, ale já u Bezstarostné jízdy necítím nic. Celý ten výtvor je tak nesmírně náhodný, že si říkám, že by jedinou hodnotu měl mít pro ty, kteří ho vyráběli, a to jenom proto, že si tím sami prošli. Jak jedna nejmenovaná fiktivní postava prohlásila o pornu: "Když to nedělám sám, tak mě to nebaví."


středa 5. dubna 2017

Paisa (1946)

Paisan
Itálie
režie: Roberto Rossellini
scénář: Federico Fellini + Klaus Mann (kniha)
hrají: Carmela Sazio, Robert Van Loon, Maria Michi
komentář ze dne 5. 4. 2017

Z pohledu moderního diváka bych řekla, že k větší nadčasovosti (zda-li vůbec lze slovo nadčasovost stupňovat) by prospěla jiná práce se zvukem a hudebním doprovodem. To by byla ještě větší pecka do čela, než je to teď.

Co se týče italských válečných filmů, tak u mě i nadále vede Monicelliho Velká válka. Je to trochu jiný žánr, manipulovaný a komponovaný s velkým odstupem. Bezprostřednost v tomhle ohledu dělá z Paisy něco výjimečného, ale vedení dějové linky ji velmi jasně odděluje od dokumentární tvorby. Možná i proto se trochu zdráhám použít při popisu slovo syrovost. Ačkoliv nesmírně působivá, pořád je Paisa důkaz o tom, že realita/pravda je kamerou nepostižitelná.


sobota 1. dubna 2017

Sladký život (1960)

La Dolce Vita
Itálie/Francie

režie: Federico Fellini
scénář: Pier Paolo Pasolini, Federico Fellini, Brunello Rondi, Ennio Flaiano
hrají: Marcello Mastroianni, Anouk Aimée, Yvonne Furneaux, Walter Santesso, Anita Ekberg
komentář ze dne 1. 4. 2017

„Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“ -Aldous Huxley, Konec civilizace


pátek 31. března 2017

Kachní polévka (1933)

Duck Soup
USA
režie: Leo McCarey
scénář: Bert Kalmar, Harry Ruby, Arthur Sheekman, Nat Perrin
hrají: The Four Marx Brothers, Margaret Dumont, Raquel Torres, Louis Calhern
komentář ze dne 31. 3. 2017

Měla jsem dojem, že mi zůstává utajeno, v čem spočívá legrace tohoto filmu. Některé gagy jsou srozumitelné a funkční, něco mi přijde laciné a pár věcí má dokonce nakročeno k tomu mě naštvat - ale co když jim jenom nerozumím? Já mám pomocnou mapovací síť vytyčenou mezi Busterem Keatonem (absurdní divadlo), Chaplinem (politicky humanistický humor) a Haroldem Lloydem (rodinná zábava) a tady ty bratry si neumím patřičně změřit a zařadit. Jestli takové spojení jde vůbec použít, tak mě rozčiluje, že nerozumím základu té jejich anarchie. Z čeho vycházejí a kam míří? Zůstávají morálně rovní nebo ne? Vyjadřují se k politice nebo jenom dělají srandu? V Chaplinově Diktátorovi nezůstává žádné místo na pochybnosti, kdežto tady si můj analytický mozeček neví rady. Jsou to Monty Pythoni své doby nebo spíš předchůdci Sachy Barona Cohena? Chápal tehdejší divák jejich skryté úmysly a nebo tam žádné nejsou a nemá se nad tím přemýšlet? Samé zmatky. A závěrem: Proč jsou tam ženy jenom v župáncích, podprsenkách a megavýstřizích? Protože, víte co, z mužů jsou tam vidět maximálně kolena. A nikdo se na ně mlčky nesápe. Míň kombiné, víc podkov.



úterý 28. března 2017

Příchozí (2016)

Arrival
USA
režie: Denis Villeneuve
scénář: Eric Heisserer + Ted Chiang (povídka)
hrají: Amy Adams, Jeremy Renner, Forest Whitaker
viděno 28. 3. 2017

No dobře, tak ten jeden hlavní twist si film schovává hezky a za ten ho chválím. Amy Adams nejsem schopna přijmout jako kladnou hrdinku. Jeremy Renner je zcela nevyužitý. Což myslím platí o potenciálu celého filmu. Přála bych si, aby byl scénář/tempo/message mnohem ráznější, strožejší, konkrétnější, nekompromisnější. A doprovázený úplně jinou hudbou, dobrý bože. Pryč se všemi záběry, kdy se Louise probouzí, možná, jenom možná, tam můžou nechat ten úplně poprvé, ale k čemu jsou všechny ostatní? Sama sobě občas říkám, že bych měla hodnotit to, co vidím, a nikoliv to, co bych si já sama na daném místě představovala. A v tomhle případě jsem viděla bezobsažný sled módně estetizovaných záběrů. Ani jeden vztah, prezentovaný na plátně, mi nepřišel uvěřitelný. A už jsem zase negativní jak bič, ach jo, tak já se teď zase vzdálím k filmům, které mi radost přinášejí.


pondělí 13. února 2017

Jak jsem balil učitelku (1998)

Rushmore
USA
režie: Wes Anderson
scénář: Wes Anderson, Owen Wilson
hrají: Jason Schwartzman, Bill Murray, Olivia Williams, Luke Wilson
komentář ze dne 13. 2. 2017

Ze všech filmů Wese Andersona tomuhle rozumím nejméně, a to i po opakovaných sledováních v odstupu mnoha let. U jeho ostatních filmů (Život pod vodou, Darjeeling a Až vyjde měsíc) jsem to měla tak, že se mi nejprve líbily hlavou a postupem času jsem se do nich zamilovala i srdcem.

Ale u Rushmore zatím nenastala ani ta první fáze. Nejspíš je to kvůli tomu, že se nejsem schopna napojit na hlavního hrdinu a sama pro sebe si identifikovat, čím si v průběhu filmu prochází. Jeho emoce jsou pro mě absolutní a kompletní záhada. Nepoznám rozdíl mezi jeho upřímnými reakcemi a naplánovanými akcemi. Dělá to, co si myslí, že by měl dělat, nebo dělá to, co doopravdy chce dělat? V tom ten můj problém nejspíš vězí. Mám pocit falše ze všeho, co udělá. A když nemám žádný záchytný bod, ze kterého bych se se na film mohla podívat s odstupem, tak jsem ztracená.


neděle 12. února 2017

Jih proti Severu (1939)

Gone With The Wind
USA

režie: Victor Fleming, George Cukor
scénář: Sidney Howard + Margaret Mitchell (kniha)
hrají: Vivien Leigh, Olivia de Havilland, Rand Brooks
komentář ze dne 12. 2. 2017

Mám velký problém vcítit se, nebo alespoň napojit na Scarlett. Rozhodně se neztotožňuji s názory, že to je nejlépe vykreslená postava, jaká kdy poctila svou přítomností stříbrné plátno, a podobně. A když jsem tenhle minizáchvěv zášti dostala ze svého systému, tak musím přiznat, že i přes to na mě Jih proti Severu zapůsobil.

Některé záležitosti, které se týkají války, jsou tak ostré, že kdyby byly v realistickém (používám jenom proto, že mě zatím nenapadá vhodnější slovo) filmu, tak by byly hodně, hodně ostré a Dagmar by nejspíš i plakala. Nejvíc na mě zapůsobil plačící flétnista, kněz udělující za dělostřelby poslední pomazání a sbor zpívajících otroků odcházejících na frontu. Problém je v tom, že tohle jsou všechno věci jenom se míhající na pozadí hlavního příběhu. A ten mě nezajímá.

O Scarlett už jsem mluvila. Když stojí před prudérní společností v karmínových šatech, tak obdivuji šaty, ale nikoliv Scarlett. Když flirtuje s mladíky na barbecue, tak obdivují její resting bitch face, ale už nikoliv to, co v té situaci doopravdy znamená. Celým čtyřhodinovým příběhem propluje bez důležitějšího charakterového zrání a katarze prožívá na místech, kterým nerozumím. Kouzlu Rhetta Butlera jsem také nepropadla a Ashley je trestuhodně scenáristicky i herecky zanedbaný. Jenom Olivia de Havilland v roli Melanie je naprostá bohyně, a chce se mi říci, že navzdory tomu, jak je Melanie napsaná ploše a účelově jako naprostý opak Scarlett.

Do rozboru morálních stanovisek filmu se ani nechci pouštět, protože na to nejspíš nejsem dost erudovaná. Jenom se mi zdá, že film sám něco jako morální stanoviska více či méně nenápadně vyměňuje za společenskou upjatost a romantické pletky.


pondělí 6. února 2017

Wrestler (2008)

The Wrestler
USA/Francie
režie: Darren Aronofsky
scénář: Robert D. Siegel
hrají: Mickey Rourke, Marisa Tomei, Evan Rachel Wood
komentář ze dne 6. 2. 2017

V hlavě Clinta Mansella musí sedět někdo, kdo se chce neustále zabít. Nemám tušení, kdo sedí v hlavě Darrena Aronofskyho. A myslím, že jsem částečně zamilovaná do toho, kdo mluví z odbarvené hlavy Mickeyho Rourka. A byla bych nejspíš mnohem raději, kdyby byl celý film jenom o tom, jak chodí z místa na místo, a nikoliv tady o tom fieldovském "příběhu" s pravidelným střídáním peripetií a plot pointů.

Struktura filmu je tím hodně poznamenaná (a v mých očích to nejspíš znamená i pošpiněná (vnořená závorka: a on je to scenáristův debut, tak to by dost vysvětlovalo)) a na pár místech to prosáklo i do dialogů. Když poprvé mluví se striptérkou a říká ji o svých plánech, tak řekne: "Jsem teď docela ve formě." A já pláču nad plastičností jeho postavy a nad nadějí v jeho hlase a nad jejími propíchnutými bradavkami a nad vším. Ale on hned potom pokračuje: "Mohlo by to být to postrčení, co mě zase dostane na výsluní." A já okamžitě přestávám plakat a jsem nahněvaná, protože to nemluví on, to za něj mluví scenárista.

A ještě bych si trochu postěžovala na postavu dcery, za jedno mi nepřišla dobře napsaná, protože na ní nejvíc ze všech bylo vidět to manipulativní chování hnané potřebami dramatického oblouku a nikoliv psychologií propracované postavy, a za druhé si myslím, že Evan Rachel Wood nemá dostatek hereckého talentu ani charismatu, aby tento povinný papírový konstrukt posunula někam dál.

Když to shrnu, tak se mi ten koncept zřejmě líbí, rozhodně to vypadá, že se Darren snažil potlačit svoje ego, seč mohl, ale osobně bych na režisérský post najala Guse Van Santa.


pátek 6. ledna 2017

Sunset Blvd. (1950)

USA
režie: Billy Wilder 
scénář: Charles Brackett, Billy Wilder
hrají: Gloria Swanson, Erich von Stroheim, William Holden
komentář ze dne 6. 1. 2017

No, mám v hlavě docela zmatek. Ponejvíce asi z postavy Williama Holdena (místo kterého bych neskutečně raději viděla původně obsazeného Montgomeryho Clifta - viděla jsem jednu jeho společnou fotkou se starší herečkou a jeho tehdejší milenkou Libby Holman a okamžitě jsem měla dojem, že mi byl ukraden mnohem jedinečnější film). Ta živá figura, kterou Holden představuje, je cynik, nebo spíše oportunista, ale jeho mrtvý hlas už žádnou další kvalitu nemá, respektive já ji tam nevidím a dle mého výslednému dílu jeho komentář nic nepřidává, jen zdvojuje již viděné. Ráda bych viděla film bez něj, působivost a výmluvnost všech scén by byla mnohonásobně zvýšena.

Několikrát jsem si během sledování Sunset Blvd. srovnávala s Tramvají do stanice Touha, protože oba filmy vznikaly zhruba ve stejné době, oba pojednávají o propadu své protagonistky do šílenství a poslední scény obou filmů jsou téměř identické, včetně památné věty pronesené v pomatení smyslů. Zároveň jsem četla, že Billy Wilder o dalším osudu Normy Desmondové nic neví, kromě toho, že se nadobro zbláznila, zatímco Tennessee Williams o Blanche řekl, že po skončení hry/filmu v blázinci dostala pozornost, kterou potřebovala, rozkvetla a dosáhla životního štěstí. I to ilustruje, jaký rozdíl mezi filmy cítím, a tak, přestože jsem si Sunset Blvd. užila, bych vždycky dala přednost Tramvaji. Protože když si představím, že by Tramvaj celou dobu provázel nezúčastněný informativní voiceover Stanleyho Kowalského, tak by v mých očích ten film okamžitě zestárl o několik generací a ztratil by svou absolutní nadčasovost. A právě tak vnímám Sunset Blvd.


čtvrtek 5. ledna 2017

Matrix (1999)

The Matrix
USA
režie, scénář: The Wachowskis
hrají: Keanu Reeves, Carrie-Anne Moss, Laurence Fishburne
komentář ze dne 5. 1. 2017

-"Myslíš, že to, co tu dýcháš, je vzduch?"

Jestli existuje filmový ekvivalent pohlednice se západem slunce a motivačním nápisem "Which one of you bitches wants to dance?", pak je to Matrix. Protože není žádná lžíce. Je to pohádka o tom, že nakonec všechno může být v pohodě, kompletní s liškou Ryškou, koněm Zlatohřívákem a rozcestím, kde si hrdina musí vybrat, která cesta asi vede k živé vodě. A asi nikdy předtím ani potom už nebyl neměnný výraz Keanu Reevese využit tak efektivně a efektně. Film, na kterém jsem vždy milovala všechno, včetně toho, že ten steak, který si tak užívá Cypher, mi připadá odporný.


úterý 3. ledna 2017

MASH (1970)

režie: Robert Altman
scénář: Ring Lardner Jr. + Richard Hooker (kniha)
hrají: Donald Sutherland, Elliott Gould, Tom Skerritt, Sally Kellerman
komentář ze dne 3. 1. 2017

Pro pořádek je potřeba uvést, že následný seriál jsem v dětství sledovala častěji než večerníček, takže ten bude v mých představách při jakémkoliv srovnávání vždycky představovat zlatý standard. A když už jsem v tom uvádění, tak pro zjednodušení bude dobré říci, že jsem tento film nepochopila. Nějakým způsobem "rozumím" tomu, co se tam děje, a jaké asi byly tvůrčí záměry za jednotlivými rozhodnutími, ale zvolený směr nechápu (kdyby se k chápání používalo srdce) a občas mi jde opravdu hodně proti srsti. S celým filmem to mám nějak podobně jako s úvodní písní "Suicide is painless". Bez kontextu je to skoro děsivé, jak se zpočátku zdá neškodná a líbivá, ale s každým dalším zamyšlením se stává hloupější a nebezpečnější - zejména kvůli textu a unylému tónu interpreta, který nenaznačuje moc odstupu nebo probíhajících rošťáren. Použití písně ve filmu samotném během poslední večeře jí mírně napravuje reputaci, protože tam jí díky sledu událostí mohu částečně odpustit. A toť právě i můj soud nad celým filmem. Některé momenty můžou být působivé, ale celek není zkomponován tak, abych to ocenila. Moje oblíbené antiválečné satiry vypadají jinak. Už jen co se týče roku 1970, tak u mě vyhrává Hlava 22 na celé čáře. Tam se s absurditou pracuje tak, že tomu rozumím hlavou i srdcem a obojí plesá. Oproti tomu jdou Altmanovy způsoby mimo mne. Ponižování Šťabajzny v ní odhaluje tu křehkost, kterou toužil ukázat? Co to probůh?!