neděle 13. srpna 2017

Pád Třetí říše (2004)

Downfall - Der Untergang
Německo/Itálie/Rakousko
režie: Oliver Hirschbiegel
scénář: Bernd Eichinger + Joachim Fest (kniha), Traudl Junge (kniha), Melissa Müller (kniha)
hrají: Bruno Ganz, Alexandra Maria Lara, Corinna Harfouch, Ulrich Matthes, Christian Berkel,
komentář ze dne 13. 8. 2017

"Co všechno je potřeba vědět o Adolfu Eichmannovi:

Oči: průměrné
Vlasy: průměrné
Váha: průměrná
Výška: průměrná
Zvláštní rysy: žádné
Počet prstů na rukou: deset
Počet prstů na nohou: deset
Inteligence: Průměrná

Co jste čekali?
Drápy?
Nadměrně velké řezáky?
Zelené sliny?
Jasné příznaky šílenství?"

-Leonard Cohen, Květiny pro Hitlera


pátek 11. srpna 2017

La La Land (2016)

USA
režie, scénář: Damien Chazelle
hrají: Ryan Gosling, Emma Stone, John Legend
viděno 11. 8. 2017

Ty brďo, kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že Ryan Gosling by mohl být nejtalentovanější lídr svojí herecké generace. Inu, jsou přesně deset let a více zpátky. Možná, že by pořád mohl být, kdyby neměl úplně prapodivnou ruku při vybírání svých projektů. Z jeho projevu se úplně vytratilo spektrum a hloubka, za kteréž jsem ho milovala už od časů malých nezávisláků jako byl Svatý boj, ale i umělecky neambiciózních trháků jako Vzorec pro vraždu.

Emma Stone mi zase připomněla jednu sekvenci z Lynchova Mulholland Drive. Tam je hlavní hrdinkou rovněž herečka připravující se na konkurz. Divák ji vidí, jak se připravuje u sebe v kuchyni se scénářem a legračně teatrálně svůj part přehrává a nezvládá. Potom ale přijde na konkurz a vysekne tak přesvědčivě soustředěný, vyzrálý, intimní výkon, že všem spadnou čelisti a roli okamžitě dostane. Emma Stone v mých očích během celého La La Landu nepřekročí tu fázi zkušebního přehrávání v kuchyni. Možná je to tím, že během všech svých emocionálních plot pointů musí zpívat místo skutečného hraní, ale když to tak režisér chtěl, tak měl najmout herečku, která by i v té pěvecké poloze vypadala jako ryba ve vodě a nikoliv jenom jako někdo, kdo to několik měsíců dřel.

Navíc mi i přišlo, že se milenci svým hereckým pojetím poněkud míjejí, Stone se to snaží brát přes komediálnost a sebeshazovačnost, zatímco Gosling zůstává celou dobu smrtelně vážný. Jejich společné scény, i ty, kde mají být zamilovaní, mi přijdou jako nervózní rozmluva mezi lidmi, kteří se skoro neznají a mají strach o něčem začít mluvit doopravdy do hloubky, aby se před tím druhým neztrapnili. Chybí mi mezi nimi chemie a intimita, společné taneční choreografie mi přesvědčivý důkaz o lásce nedokážou nahradit. A co vůbec nechápu je poslední scéna, která jako by dokazovala, že za těch několik uplynulých let se ani jeden z nich duševně nikam neposunul a že její manželství a mateřství pro ni neznamenají vůbec nic, protože by to během vteřiny vyměnila za nějakou fantazii, o které sama tvrdila, že nemůže fungovat.

A jestli někde platí ta klasická muzikálová výčitka "normálně přece lidé nezačnou jen tak tančit a zpívat", tak pro mě je to tady. Kdyby to byl alespoň unikátní způsob komunikace mezi nimi dvěma, ale film začíná tanečkem cizích lidí, co s následující love story nemá nic společného a připravuje nás tak jenom na cvičení v samoúčelnosti. Dějové věci se řeší většinou v dialozích (a to je můj nejméně oblíbený způsob řešení věcí) a zbytek složek je od nějaké funkčnosti více méně oddělen. Navíc mě mate, proč mají písně smutku a znechucení stejný drive jako písně jásání a radosti.

Kdybych chtěla opravdovou aktualizaci klasického hollywoodského muzikálu, pustím si znovu Tanec v temnotách, kde se používá nostalgický obdiv a moderní pohled s formálním experimentováním k vytvoření něčeho nového a radikálního a kde hudba a tanec představují skutečnou komunikaci mezi postavami a nikoliv výplň v čase, kde se nic jiného neděje.

A kdybych chtěla film, který se odehrává ve filmovém studiu a s nadhledem vzdává poctu "zlatým časům" a alespoň chápe, co všechno se mezi zlatými časy a dneškem odehrálo se světem a s kinematografií, tak si pustím Coenovic Ave, Caesar!

La La Land podle mě může fungovat pro diváky, kteří po filmu nechtějí nic jiného než prostou zábavu (a kteří nemají vyhraněný hudební vkus), ale už ne pro někoho, kdo je alespoň částečně obeznámen s historií filmu a má nasledované nějaké klasiky a nějaké revize klasiků. Udělovat tomuto filmu ceny a označovat ho za milník mi přijde scestné.

-"How are you gonna be a revolutionary if you're such a traditionalist?"


neděle 6. srpna 2017

Statečné srdce (1995)

Braveheart
USA
režie: Mel Gibson
scénář: Randall Wallace
hrají: Mel Gibson, Angus Macfadyen, Brendan Gleeson, David O'Hara, Tommy Flanagan
viděno 6. 8. 2017

Celou dobu jsem přemýšlela, zda si myslím, jestli je to dobrý nebo špatný film. A nemohla jsem si odpovědět, protože v mých očích je to prostě nijaký film. Teď nad ním přemýšlím, ale do zítřka, nejpozději do pozítřka už o něm nebudu vědět a vše bude dobré.

Nesnesitelně dlouhý, fabulující do hloupě telenovelových detailů. Gibson v jednom rozhovoru řekl, že museli z někoho udělat klaďáka a z někoho záporáka a trochu to celé zromantizovat, aby to kamera unesla. A já říkám, že kamera unese všechno, kdyby měli odvahu neromantizovat. Ještě že v rámci filmu alespoň trošku pracují s tím, že to není pravda, že to je legenda z lidských řečí. Ale mohli by to dát nějak pořádněji najevo i o filmu samotném.

Navíc se mi zdá, že film poměrně trpí tím stavěním Mela Gibsona (který vypadal vždycky až příliš fanaticky na můj vkus a zdá se být o dost starší než postava, kterou má hrát) na vyvýšený osvícený sokl, zatímco mnohem sympatičtější herci jsou odsouzeni k několika hláškám a existenci v ústraní - a přitom bych si moc přála, aby zrovna Brendan Gleeson, Tommy Flanagan a David O'Hara dostali mnohem víc prostoru. A na druhé straně barikády mezi záporáky už vůbec není nikdo, kdo by to svým charismatem táhl. Herec ztvárňující Edwarda I. je příliš starý a vetchý na to, abych mu věřila vyhazování lidí z okna a celkově zosobnění hrozby a zla. Nějaký ten potenciál ještě skrývá Angus Macfadyen, protože ten se pro brečení a morální dilemata snad narodil, ale díky přelidnění filmu tolika figurkami nemá příliš šancí vyniknout.

Možná mohlo mít Statečné srdce nějakou hodnotu v době svého vzniku, já to ale nepamatuji a neposoudím. Dnes už se mi tento film zdá bezcenný a právem jeden z nejhorších, které kdy vyhrály Oscara.



pátek 4. srpna 2017

Whiplash (2014)

USA
režie, scénář: Damien Chazelle
hrají: Miles Teller, J.K. Simmons
viděno 4. 8. 2017

Ačkoliv to začíná jako příběh o detailech, tak se mi zdá jako vyprávěný někým s poruchou pozornosti. Nebo já nemám ten správný druh pozornosti, požadovaný tímto filmem. Velké mínus nejspíš bude, že nemám hudební sluch a nacházím potěšení i v rozladěné hudbě, jak mi kdysi kdosi vysvětlil. Už jenom tím mi velká část obsahu rovnou uniká, možná úplně všechen obsah i s přesahem. Nebo jako kdyby film o puntíčkářích nenatočil puntíčkář a mně puntíčkáře to vytáčí z míry. Nebo jako by film o puntíčkářích natočil puntíčkář zcela puntíčkářsky a já ve skutečnosti nebyla puntíčkář a postrádala tam moment opravdového překvapení a odvahy nezabývat se trivialitami a ukazovat jen to, co je skutečně k tématu. Ale že je to režisérův první velký film, tak je možné předpokládat, že ho čas naučí vyvarovat se klišé jako je cokoliv s přítelkyní, ke které může být ambiciozní necita ambiciozně necitelný, nebo bratranci fotbalisté, kteří se mu vysmívají u rodinné večeře, kde ho nikdo nechápe.

Herec, kterému očividně není devatenáct, hraje devatenáctiletého kluka. Jak mám věřit ty naivní slzy při omluvnému volání holce muži, kterému je zjevně blíž ke třiceti než ke dvaceti? Někdy na věku herce nezáleží, ale zrovna tady mi to přijde důležité. A i přese všechnu mou, téměř neutuchající, lásku pro J.K. Simmonse, je v mém vesmíru role učitele buďto rovnou špatně napsaná (A to nejspíš je, ty wtf přechody mezi vyměňováním cukrblíků s malou holčičkou v západu slunce a kundováním dvě vteřiny poté v chladné místnosti s modrými podtóny jsou na sebe naražené tak nešikovně, že se tomu nemůžu ani zasmát - a když se tak nad tím zamyslím, tak smysl pro humor tomuto filmu chybí zcela esenciálně.) a nebo jenom špatně obsazená a zahraná (Což nejspíš taky je, protože J.K. má v očích stejný výraz při obou druzích scén a jeho hlas a řeč těla vypadají jenom jako naplňování něčích pokynů, nikoliv jako památný výkon hodný oslavování. Byla jsem zmatená už při prvním sledování, protože mi to občas přišlo až moc jako parodie, aby to byla jen náhoda, a nebyla jsem si jistá, co mám doopravdy cítit. Pustila jsem si některé pasáže ze zkoušek a zejména finální konfrontace znovu a beze zvuku a z jeho tváře jsem nebyla schopna poznat, co se tam právě emocionálně děje. On vypadá stejně vyhrožování studentům i propadání hudbě. Podle mě to není známka dobrého výkonu, ani dobrého vedení.)

V ideálním světě a při vlastnictví stroje času by ten film natočil Steve McQueen v dobách Hladu. To byl taky debut. To by film obsahoval jenom asi šest informačních scén v souvislosti s dějem a zbytek by bylo MASO. Takový film bych mohla respektovat.


středa 19. července 2017

Horečka sobotní noci (1977)

Saturday Night Fever
USA
režie: John Badham
scénář: Norman Wexler
hrají: John Travolta, Karen Lynn Gorney, Donna Pescow
viděno 19. 7. 2017

-"You want a dream girl? Then go to sleep and have a nightmare."

Z tohohle jsem měla velmi silný pocit, že se dívám na aktualizaci Rebela bez příčiny. Oproti roku 1955 se hodně posunula hranice toho, co všechno můžou tvůrci ukázat, ale ten základní pocit, že je to všechno zaranžované a falešné, zůstává. Když například po super legrační předstíraně drsné bitce v hospodě, kde jsou všechny rány očividně jenom na oko, nikdo nikoho doopravdy nemlátí a všichni si dávají velký pozor, aby si navzájem neublížili, hrdinové odjíždějí v autě a mají na sobě krásně nalíčené tržné rány s jasně červenou krví, vypadá skoro už jako parodie.

Na druhou stranu jsem vůbec nečekala, že bude charakter Travoltovy role tak zajímavý, vrstevnatý a navzdory všemu, co jsem zatím řekla, uvěřitelný. Scénář je sice dost těžkopádný, ale myslím, že Tony i já jsme nakonec byli proti svojí vůli vzděláni.

A to jsem se jako hodná holka ovládla a nenechala se ovlivnit svým názorem na všechnu tu hudbu, protože a) Bee Gees v mé hlavě budou vždy jen ti zubatí chlapci, co zpívají Massachusetts a za b) když se tahle disco hudba pokouší vystihnout temnější stránky života, je to zase spíš směšné.


sobota 15. července 2017

Pod kůží (2013)

Under The Skin
Velká Británie/USA/Švýcarsko
režie: Jonathan Glazer
scénář: Walter Campbell, Jonathan Glazer + Michael Faber (kniha)
hrají: Scarlett Johansson, Adam Pearson, Kryštof Hádek
viděno 15. 7. 2017

Áááááááááááááááááááááááááááááááááá! (Jestli jsem někdy slyšela ďáblovu muziku.) ♥


čtvrtek 22. června 2017

Birdman (2014)

Birdman or (The Unexpected Virtue of Ignorance)
USA
režie: Alejandro González Iñárritu
scénář: Alejandro González Iñárritu, Nicolás Giacobone, Alexander Dinelaris, Armando Bo
hrají: Michael Keaton, Emma Stone, Edward Norton
viděno 22. 6. 2017

Velmi nepříjemně sugestivní příběh o duševní poruše, šílený zejména z toho hlediska, že nikdo z Birdmanových blízkých si toho, zdá se, není vůbec vědom. V tom vidím hlavní zdroj nevědomosti z filmového podtitulu, ačkoliv ctnostného na ní nevidím moc, respektive skoro nic.

Intenzivní šmírování hlavní postavy příliš nedovoluje pracovat na fikčním světě, ve kterém se film odehrává, a také kondenzuje mnoho osobních krizí mnoha různých lidí na jedno místo a jeden čas, což je vždycky trošku podezřelé a autorsky chtěné. Celkové tempo je nicméně tak strhující, že své výtky hned zapomínám a odpouštím a chci vidět víc, víc z toho zběsilého tance.

Herci velmi září. Dokonce na mě zapůsobil i Ed Norton, kterého zejména v jeho ranějších rolích opravdu nemám ráda. V komediálních rolích mi ale v poslední době přestává vadit a tady je, jako karikatura sama sebe, dokonce výtečný. Kamera a hudební doprovod mi jdou přímo z duše, respektive možná bych měla říct do duše, kde vše cupují na spoustu malých kousků. A proto je mi líto, že mě velmi zklamal konec.

Film ve svém průběhu vyvolává spoustu zdání, z nichž se většina postupně potvrdí, dokonce mám ten dojem, že vše důležité víme přímo od prvních záběrů. Na tajemství nebo falešné naděje se tu nehraje, klíčem k vyprávění je pro mě intenzita. Ta vyvrcholí závěrem na divadelních prknech. A co následuje potom, je v mých očích nedůstojné vyústění všeho toho šílenství, kterého jsem právě byla svědkem. Je to předvídatelné a je to příliš ukecané. Je to spíš nástřel, jak by poslední scéna měla vypadat, ale chtělo by to ještě pečlivě osekat a nechat tam jen opravdu ty důležité záběry a opravdu ta potřebná slova. To mávání novinami mi zkrátka ani oči Emmy Stone nedokážou vynahradit.

-"A thing is a thing, not what is said of that thing."


neděle 4. června 2017

Bezstarostná jízda (1969)

Easy Rider
USA
režie: Dennis Hopper
scénář: Dennis Hopper, Peter Fonda, Terry Southern
hrají: Peter Fonda, Dennis Hopper, Jack Nicholson
komentář ze dne 4. 6. 2017

Mně ten film nic neříká. A přemýšlím proč, když vyprázdněná narace je mému srdci velmi blízká. Rozdíl je asi v tom, že ve filmech s vyprázdněnou narací (kterým moje srdce holduje) se nic neděje a to něco znamená. Tady se neděje nic a v mých očích to ani nic neznamená. Možná by někteří moji oblíbení tvůrci nenatočili moje oblíbené filmy, kdyby neviděli tento film, ale já u Bezstarostné jízdy necítím nic. Celý ten výtvor je tak nesmírně náhodný, že si říkám, že by jedinou hodnotu měl mít pro ty, kteří ho vyráběli, a to jenom proto, že si tím sami prošli. Jak jedna nejmenovaná fiktivní postava prohlásila o pornu: "Když to nedělám sám, tak mě to nebaví."


středa 5. dubna 2017

Paisa (1946)

Paisan
Itálie
režie: Roberto Rossellini
scénář: Federico Fellini + Klaus Mann (kniha)
hrají: Carmela Sazio, Robert Van Loon, Maria Michi
komentář ze dne 5. 4. 2017

Z pohledu moderního diváka bych řekla, že k větší nadčasovosti (zda-li vůbec lze slovo nadčasovost stupňovat) by prospěla jiná práce se zvukem a hudebním doprovodem. To by byla ještě větší pecka do čela, než je to teď.

Co se týče italských válečných filmů, tak u mě i nadále vede Monicelliho Velká válka. Je to trochu jiný žánr, manipulovaný a komponovaný s velkým odstupem. Bezprostřednost v tomhle ohledu dělá z Paisy něco výjimečného, ale vedení dějové linky ji velmi jasně odděluje od dokumentární tvorby. Možná i proto se trochu zdráhám použít při popisu slovo syrovost. Ačkoliv nesmírně působivá, pořád je Paisa důkaz o tom, že realita/pravda je kamerou nepostižitelná.


sobota 1. dubna 2017

Sladký život (1960)

La Dolce Vita
Itálie/Francie

režie: Federico Fellini
scénář: Pier Paolo Pasolini, Federico Fellini, Brunello Rondi, Ennio Flaiano
hrají: Marcello Mastroianni, Anouk Aimée, Yvonne Furneaux, Walter Santesso, Anita Ekberg
komentář ze dne 1. 4. 2017

„Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“ -Aldous Huxley, Konec civilizace


pátek 31. března 2017

Kachní polévka (1933)

Duck Soup
USA
režie: Leo McCarey
scénář: Bert Kalmar, Harry Ruby, Arthur Sheekman, Nat Perrin
hrají: The Four Marx Brothers, Margaret Dumont, Raquel Torres, Louis Calhern
komentář ze dne 31. 3. 2017

Měla jsem dojem, že mi zůstává utajeno, v čem spočívá legrace tohoto filmu. Některé gagy jsou srozumitelné a funkční, něco mi přijde laciné a pár věcí má dokonce nakročeno k tomu mě naštvat - ale co když jim jenom nerozumím? Já mám pomocnou mapovací síť vytyčenou mezi Busterem Keatonem (absurdní divadlo), Chaplinem (politicky humanistický humor) a Haroldem Lloydem (rodinná zábava) a tady ty bratry si neumím patřičně změřit a zařadit. Jestli takové spojení jde vůbec použít, tak mě rozčiluje, že nerozumím základu té jejich anarchie. Z čeho vycházejí a kam míří? Zůstávají morálně rovní nebo ne? Vyjadřují se k politice nebo jenom dělají srandu? V Chaplinově Diktátorovi nezůstává žádné místo na pochybnosti, kdežto tady si můj analytický mozeček neví rady. Jsou to Monty Pythoni své doby nebo spíš předchůdci Sachy Barona Cohena? Chápal tehdejší divák jejich skryté úmysly a nebo tam žádné nejsou a nemá se nad tím přemýšlet? Samé zmatky. A závěrem: Proč jsou tam ženy jenom v župáncích, podprsenkách a megavýstřizích? Protože, víte co, z mužů jsou tam vidět maximálně kolena. A nikdo se na ně mlčky nesápe. Míň kombiné, víc podkov.



úterý 28. března 2017

Příchozí (2016)

Arrival
USA
režie: Denis Villeneuve
scénář: Eric Heisserer + Ted Chiang (povídka)
hrají: Amy Adams, Jeremy Renner, Forest Whitaker
viděno 28. 3. 2017

No dobře, tak ten jeden hlavní twist si film schovává hezky a za ten ho chválím. Amy Adams nejsem schopna přijmout jako kladnou hrdinku. Jeremy Renner je zcela nevyužitý. Což myslím platí o potenciálu celého filmu. Přála bych si, aby byl scénář/tempo/message mnohem ráznější, strožejší, konkrétnější, nekompromisnější. A doprovázený úplně jinou hudbou, dobrý bože. Pryč se všemi záběry, kdy se Louise probouzí, možná, jenom možná, tam můžou nechat ten úplně poprvé, ale k čemu jsou všechny ostatní? Sama sobě občas říkám, že bych měla hodnotit to, co vidím, a nikoliv to, co bych si já sama na daném místě představovala. A v tomhle případě jsem viděla bezobsažný sled módně estetizovaných záběrů. Ani jeden vztah, prezentovaný na plátně, mi nepřišel uvěřitelný. A už jsem zase negativní jak bič, ach jo, tak já se teď zase vzdálím k filmům, které mi radost přinášejí.


pondělí 13. února 2017

Jak jsem balil učitelku (1998)

Rushmore
režie: Wes Anderson
scénář: Wes Anderson, Owen Wilson
hrají: Jason Schwartzman, Bill Murray, Olivia Williams, Luke Wilson
komentář ze dne 13. 2. 2017

Ze všech filmů Wese Andersona tomuhle rozumím nejméně, a to i po opakovaných sledováních v odstupu mnoha let. U jeho ostatních filmů (Život pod vodou, Darjeeling a Až vyjde měsíc) jsem to měla tak, že se mi nejprve líbily hlavou a postupem času jsem se do nich zamilovala i srdcem. Ale u Rushmore zatím nenastala ani ta první fáze. Nejspíš je to kvůli tomu, že se nejsem schopna napojit na hlavního hrdinu a sama pro sebe si identifikovat, čím si v průběhu filmu prochází. Jeho emoce jsou pro mě absolutní a kompletní záhada. Nepoznám rozdíl mezi jeho upřímnými reakcemi a naplánovanými akcemi. Dělá to, co si myslí, že by měl dělat, nebo dělá to, co doopravdy chce dělat? V tom ten můj problém nejspíš vězí. Mám pocit falše ze všeho, co udělá. A když nemám žádný záchytný bod, ze kterého bych se se na film mohla podívat s odstupem, tak jsem ztracená.


neděle 12. února 2017

Jih proti Severu (1939)

Gone With The Wind
režie: Victor Fleming, George Cukor
scénář: Sidney Howard + Margaret Mitchell (kniha)
hrají: Vivien Leigh, Olivia de Havilland, Rand Brooks
komentář ze dne 12. 2. 2017

Mám velký problém vcítit se, nebo alespoň napojit na Scarlett. Rozhodně se neztotožňuji s názory, že to je nejlépe vykreslená postava, jaká kdy poctila svou přítomností stříbrné plátno, a podobně. A když jsem tenhle minizáchvěv zášti dostala ze svého systému, tak musím přiznat, že i přes to na mě Jih proti Severu zapůsobil. Některé záležitosti, které se týkají války, jsou tak ostré, že kdyby byly v realistickém (používám jenom proto, že mě zatím nenapadá vhodnější slovo) filmu, tak by byly hodně, hodně ostré a Dagmar by nejspíš i plakala. Nejvíc na mě zapůsobil plačící flétnista, kněz udělující za dělostřelby poslední pomazání a sbor zpívajících otroků odcházejících na frontu. Problém je v tom, že tohle jsou všechno věci jenom se míhající na pozadí hlavního příběhu. A ten mě nezajímá. O Scarlett už jsem mluvila. Když stojí před prudérní společností v karmínových šatech, tak obdivuji šaty, ale nikoliv Scarlett. Když flirtuje s mladíky na barbecue, tak obdivují její resting bitch face, ale už nikoliv to, co v té situaci doopravdy znamená. Celým čtyřhodinovým příběhem propluje bez důležitějšího charakterového zrání a katarze prožívá na místech, kterým nerozumím. Kouzlu Rhetta Butlera jsem také nepropadla a Ashley je trestuhodně scenáristicky i herecky zanedbaný. Jenom Olivia de Havilland v roli Melanie je naprostá bohyně, a chce se mi říci, že navzdory tomu, jak je Melanie napsaná ploše a účelově jako naprostý opak Scarlett. Do rozboru morálních stanovisek filmu se ani nechci pouštět, protože na to nejspíš nejsem dost erudovaná. Jenom se mi zdá, že film sám něco jako morální stanoviska více či méně nenápadně vyměňuje za společenskou upjatost a romantické pletky.


pondělí 6. února 2017

Wrestler (2008)

režie: Darren Aronofsky
scénář: Robert D. Siegel
hrají: Mickey Rourke, Marisa Tomei, Evan Rachel Wood
komentář ze dne 6. 2. 2017

V hlavě Clinta Mansella musí sedět někdo, kdo se chce neustále zabít. Nemám tušení, kdo sedí v hlavě Darrena Aronofskyho. A myslím, že jsem částečně zamilovaná do toho, kdo mluví z odbarvené hlavy Mickeyho Rourka. A byla bych nejspíš mnohem raději, kdyby byl celý film jenom o tom, jak chodí z místa na místo, a nikoliv tady o tom fieldovském "příběhu" s pravidelným střídáním peripetií a plot pointů. Struktura filmu je tím hodně poznamenaná (a v mých očích to nejspíš znamená i pošpiněná (vnořená závorka: a on je to scenáristův debut, tak to by dost vysvětlovalo)) a na pár místech to prosáklo i do dialogů. Když poprvé mluví se striptérkou a říká ji o svých plánech, tak řekne: "Jsem teď docela ve formě." A já pláču nad plastičností jeho postavy a nad nadějí v jeho hlase a nad jejími propíchnutými bradavkami a nad vším. Ale on hned potom pokračuje: "Mohlo by to být to postrčení, co mě zase dostane na výsluní." A já okamžitě přestávám plakat a jsem nahněvaná, protože to nemluví on, to za něj mluví scenárista. A ještě bych si trochu postěžovala na postavu dcery, za jedno mi nepřišla dobře napsaná, protože na ní nejvíc ze všech bylo vidět to manipulativní chování hnané potřebami dramatického oblouku a nikoliv psychologií propracované postavy, a za druhé si myslím, že Evan Rachel Wood nemá dostatek hereckého talentu ani charismatu, aby tento povinný papírový konstrukt posunula někam dál. Když to shrnu, tak se mi ten koncept zřejmě líbí, rozhodně to vypadá, že se Darren snažil potlačit svoje ego, seč mohl, ale osobně bych na režisérský post najala Guse Van Santa.


pátek 6. ledna 2017

Sunset Blvd. (1950)

režie: Billy Wilder 
scénář: Charles Brackett, Billy Wilder
hrají: Gloria Swanson, Erich von Stroheim, William Holden
komentář ze dne 6. 1. 2017

No, mám v hlavě docela zmatek. Ponejvíce asi z postavy Williama Holdena (místo kterého bych neskutečně raději viděla původně obsazeného Montgomeryho Clifta - viděla jsem jednu jeho společnou fotkou se starší herečkou a jeho tehdejší milenkou Libby Holman a okamžitě jsem měla dojem, že mi byl ukraden mnohem jedinečnější film). Ta živá figura, kterou Holden představuje, je cynik, nebo spíše oportunista, ale jeho mrtvý hlas už žádnou další kvalitu nemá, respektive já ji tam nevidím a dle mého výslednému dílu jeho komentář nic nepřidává, jen zdvojuje již viděné. Ráda bych viděla film bez něj, působivost a výmluvnost všech scén by byla mnohonásobně zvýšena. Několikrát jsem si během sledování Sunset Blvd. srovnávala s Tramvají do stanice Touha, protože oba filmy vznikaly zhruba ve stejné době, oba pojednávají o propadu své protagonistky do šílenství a poslední scény obou filmů jsou téměř identické, včetně památné věty pronesené v pomatení smyslů. Zároveň jsem četla, že Billy Wilder o dalším osudu Normy Desmondové nic neví, kromě toho, že se nadobro zbláznila, zatímco Tennessee Williams o Blanche řekl, že po skončení hry/filmu v blázinci dostala pozornost, kterou potřebovala, rozkvetla a dosáhla životního štěstí. I to ilustruje, jaký rozdíl mezi filmy cítím, a tak, přestože jsem si Sunset Blvd. užila, bych vždycky dala přednost Tramvaji. Protože když si představím, že by Tramvaj celou dobu provázel nezúčastněný informativní voiceover Stanleyho Kowalského, tak by v mých očích ten film okamžitě zestárl o několik generací a ztratil by svou absolutní nadčasovost. A právě tak vnímám Sunset Blvd.


čtvrtek 5. ledna 2017

Matrix (1999)

The Matrix
režie, scénář: The Wachowskis
hrají: Keanu Reeves, Carrie-Anne Moss, Laurence Fishburne
komentář ze dne 5. 1. 2017

-"Myslíš, že to, co tu dýcháš, je vzduch?" Jestli existuje filmový ekvivalent pohlednice se západem slunce a motivačním nápisem "Which one of you bitches wants to dance?", pak je to Matrix. Protože není žádná lžíce. Je to pohádka o tom, že nakonec všechno může být v pohodě, kompletní s liškou Ryškou, koněm Zlatohřívákem a rozcestím, kde si hrdina musí vybrat, která cesta asi vede k živé vodě. A asi nikdy předtím ani potom už nebyl neměnný výraz Keanu Reevese využit tak efektivně a efektně. Film, na kterém jsem vždy milovala všechno, včetně toho, že ten steak, který si tak užívá Cypher, mi připadá odporný.


úterý 3. ledna 2017

MASH (1970)

režie: Robert Altman
scénář: Ring Lardner Jr. + Richard Hooker (kniha)
hrají: Donald Sutherland, Elliott Gould, Tom Skerritt, Sally Kellerman
komentář ze dne 3. 1. 2017

Pro pořádek je potřeba uvést, že následný seriál jsem v dětství sledovala častěji než večerníček, takže ten bude v mých představách při jakémkoliv srovnávání vždycky představovat zlatý standard. A když už jsem v tom uvádění, tak pro zjednodušení bude dobré říci, že jsem tento film nepochopila. Nějakým způsobem "rozumím" tomu, co se tam děje, a jaké asi byly tvůrčí záměry za jednotlivými rozhodnutími, ale zvolený směr nechápu (kdyby se k chápání používalo srdce) a občas mi jde opravdu hodně proti srsti. S celým filmem to mám nějak podobně jako s úvodní písní "Suicide is painless". Bez kontextu je to skoro děsivé, jak se zpočátku zdá neškodná a líbivá, ale s každým dalším zamyšlením se stává hloupější a nebezpečnější - zejména kvůli textu a unylému tónu interpreta, který nenaznačuje moc odstupu nebo probíhajících rošťáren. Použití písně ve filmu samotném během poslední večeře jí mírně napravuje reputaci, protože tam jí díky sledu událostí mohu částečně odpustit. A toť právě i můj soud nad celým filmem. Některé momenty můžou být působivé, ale celek není zkomponován tak, abych to ocenila. Moje oblíbené antiválečné satiry vypadají jinak. Už jen co se týče roku 1970, tak u mě vyhrává Hlava 22 na celé čáře. Tam se s absurditou pracuje tak, že tomu rozumím hlavou i srdcem a obojí plesá. Oproti tomu jdou Altmanovy způsoby mimo mne. Ponižování Šťabajzny v ní odhaluje tu křehkost, kterou toužil ukázat? Co to probůh?!