neděle 27. srpna 2017

Přehlídka smrti (1925)

The Big Parade
USA
režie: King Vidor
scénář: Laurence Stallings, Harry Behn, Joseph Farnham
hrají: John Gilbert, Renée Adorée, Karl Dane, Tom O'Brien
komentář ze dne 27. 8. 2017

-"Am I dead yet?"

Přehlídka smrti nabízí klasickou hollywoodskou pohádku "přátelství, láska, válka" v tak čisté a v rámci možností nezpatetizované esenci, že se na ni vůbec nejde zlobit. Rozložení událostí odpovídá spíš čtení knihy než dnešnímu pojetí filmové dramaturgie, ale to se u těch prvotních blockbusterů vidí často.

Mašinerie války je zobrazená vcelku impozantně. Dvojexpozice vojsk a výbuchů způsobuje, že pochodující vojáci ještě zaživa vypadají jako duchové, kterých se tenhle svět už netýká, a že se doopravdy zastaví až někde v zásvětí. Z postav mě nejvíc zaujal Slim Karla Danea, a když jsem si pak četla biografii hercova skutečného osudu, uronila jsem i opravdovou slzičku.

Moje nejoblíbenější němé filmy vyprávějí jinak a o jiném, ale nepůjdu tak daleko jako za svých mladých let, abych tento "jiný" mainstreamový způsob pohledu vyloženě odsuzovala.


neděle 20. srpna 2017

Moonlight (2016)

USA
režie, scénář: Barry Jenkins
hrají: Alex R. Hibbert, Ashton Sanders, Trevante Rhodes, Naomie Harris
viděno: 20. 8. 2017

Během počátečních pár minut jsem byla šťastná jako blecha a věřila, že opravdu bude následovat nejlepší film roku. Velký muž přichází zkontrolovat svého podřízeného. Vymění si pár zdánlivě přátelských slov. Tušíme za nimi komplexní podtext a jasnou hierarchii. Muž pokrytý vředy a boláky se na nich dožaduje milosti a je zároveň uboze zoufalý a závisle apatický. Cestu jim přeběhne malý chlapec, kterého bezeslovně pronásledují šikanizéři a hazejí po něm kamení. Chlapec se schová ve vybydleném domě, je tam sám, ve tmě, slyší jenom rány a dunění. Dvě silné ruce vytrhnou desku zabedňující okno. Velký muž přišel vytáhnout chlapce na vzduch a do světla.

Dynamika této úvodní sekvence je tak strhující a svůdná, až to bolí. A to také proto, že se jí (až na pár kraťoučkých chvílí) už nic jiného ve filmu ani nepřiblíží, natož abych se dočkala ještě gradace. Místo silného příběhu přichází obvyklé potíže filmů s pasivním protagonistou, rozmělněné navíc mezi tři herecké představitele. Jedinou konstantou v pravém slova smyslu je Naomie Harris a ta dostává tak málo času a je tak izolovaná od hrdinova života, že vůbec nemá prostor rozhodit svá kouzla.

A můj osobní problém je, že když už jsem si jakžtakž zvykla na pomalé rozhoupávání k bolestivým pointám prvního a druhého aktu a přijala ten postup jako normu, tak přišel akt třetí, který byl úplně jiný a já ho nepochopila až do té míry, že nijak neovlivnil můj zážitek z filmu. Musím se jít znovu podívat na Štastni spolu.


neděle 13. srpna 2017

Pád Třetí říše (2004)

Downfall - Der Untergang
Německo/Itálie/Rakousko
režie: Oliver Hirschbiegel
scénář: Bernd Eichinger + Joachim Fest (kniha), Traudl Junge (kniha), Melissa Müller (kniha)
hrají: Bruno Ganz, Alexandra Maria Lara, Corinna Harfouch, Ulrich Matthes, Christian Berkel
komentář ze dne 13. 8. 2017

"Co všechno je potřeba vědět o Adolfu Eichmannovi:

Oči: průměrné
Vlasy: průměrné
Váha: průměrná
Výška: průměrná
Zvláštní rysy: žádné
Počet prstů na rukou: deset
Počet prstů na nohou: deset
Inteligence: Průměrná

Co jste čekali?
Drápy?
Nadměrně velké řezáky?
Zelené sliny?
Jasné příznaky šílenství?"

-Leonard Cohen, Květiny pro Hitlera


pátek 11. srpna 2017

La La Land (2016)

USA
režie, scénář: Damien Chazelle
hrají: Ryan Gosling, Emma Stone, John Legend
viděno 11. 8. 2017

Ty brďo, kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že Ryan Gosling by mohl být nejtalentovanější lídr svojí herecké generace. Inu, jsou přesně deset let a více zpátky. Možná, že by pořád mohl být, kdyby neměl úplně prapodivnou ruku při vybírání svých projektů. Z jeho projevu se úplně vytratilo spektrum a hloubka, za kteréž jsem ho milovala už od časů malých nezávisláků jako byl Svatý boj, ale i umělecky neambiciózních trháků jako Vzorec pro vraždu.

Emma Stone mi zase připomněla jednu sekvenci z Lynchova Mulholland Drive. Tam je hlavní hrdinkou rovněž herečka připravující se na konkurz. Divák ji vidí, jak se připravuje u sebe v kuchyni se scénářem a legračně teatrálně svůj part přehrává a nezvládá. Potom ale přijde na konkurz a vysekne tak přesvědčivě soustředěný, vyzrálý, intimní výkon, že všem spadnou čelisti a roli okamžitě dostane. Emma Stone v mých očích během celého La La Landu nepřekročí tu fázi zkušebního přehrávání v kuchyni. Možná je to tím, že během všech svých emocionálních plot pointů musí zpívat místo skutečného hraní, ale když to tak režisér chtěl, tak měl najmout herečku, která by i v té pěvecké poloze vypadala jako ryba ve vodě a nikoliv jenom jako někdo, kdo to několik měsíců dřel.

Navíc mi i přišlo, že se milenci svým hereckým pojetím poněkud míjejí, Stone se to snaží brát přes komediálnost a sebeshazovačnost, zatímco Gosling zůstává celou dobu smrtelně vážný. Jejich společné scény, i ty, kde mají být zamilovaní, mi přijdou jako nervózní rozmluva mezi lidmi, kteří se skoro neznají a mají strach o něčem začít mluvit doopravdy do hloubky, aby se před tím druhým neztrapnili. Chybí mi mezi nimi chemie a intimita, společné taneční choreografie mi přesvědčivý důkaz o lásce nedokážou nahradit. A co vůbec nechápu je poslední scéna, která jako by dokazovala, že za těch několik uplynulých let se ani jeden z nich duševně nikam neposunul a že její manželství a mateřství pro ni neznamenají vůbec nic, protože by to během vteřiny vyměnila za nějakou fantazii, o které sama tvrdila, že nemůže fungovat.

A jestli někde platí ta klasická muzikálová výčitka "normálně přece lidé nezačnou jen tak tančit a zpívat", tak pro mě je to tady. Kdyby to byl alespoň unikátní způsob komunikace mezi nimi dvěma, ale film začíná tanečkem cizích lidí, co s následující love story nemá nic společného a připravuje nás tak jenom na cvičení v samoúčelnosti. Dějové věci se řeší většinou v dialozích (a to je můj nejméně oblíbený způsob řešení věcí) a zbytek složek je od nějaké funkčnosti více méně oddělen. Navíc mě mate, proč mají písně smutku a znechucení stejný drive jako písně jásání a radosti.

Kdybych chtěla opravdovou aktualizaci klasického hollywoodského muzikálu, pustím si znovu Tanec v temnotách, kde se používá nostalgický obdiv a moderní pohled s formálním experimentováním k vytvoření něčeho nového a radikálního a kde hudba a tanec představují skutečnou komunikaci mezi postavami a nikoliv výplň v čase, kde se nic jiného neděje.

A kdybych chtěla film, který se odehrává ve filmovém studiu a s nadhledem vzdává poctu "zlatým časům" a alespoň chápe, co všechno se mezi zlatými časy a dneškem odehrálo se světem a s kinematografií, tak si pustím Coenovic Ave, Caesar!

La La Land podle mě může fungovat pro diváky, kteří po filmu nechtějí nic jiného než prostou zábavu (a kteří nemají vyhraněný hudební vkus), ale už ne pro někoho, kdo je alespoň částečně obeznámen s historií filmu a má nasledované nějaké klasiky a nějaké revize klasiků. Udělovat tomuto filmu ceny a označovat ho za milník mi přijde scestné.

-"How are you gonna be a revolutionary if you're such a traditionalist?"


neděle 6. srpna 2017

Statečné srdce (1995)

Braveheart
USA
režie: Mel Gibson
scénář: Randall Wallace
hrají: Mel Gibson, Angus Macfadyen, Brendan Gleeson, David O'Hara, Tommy Flanagan
viděno 6. 8. 2017

Celou dobu jsem přemýšlela, zda si myslím, jestli je to dobrý nebo špatný film. A nemohla jsem si odpovědět, protože v mých očích je to prostě nijaký film. Teď nad ním přemýšlím, ale do zítřka, nejpozději do pozítřka už o něm nebudu vědět a vše bude dobré.

Nesnesitelně dlouhý, fabulující do hloupě telenovelových detailů. Gibson v jednom rozhovoru řekl, že museli z někoho udělat klaďáka a z někoho záporáka a trochu to celé zromantizovat, aby to kamera unesla. A já říkám, že kamera unese všechno, kdyby měli odvahu neromantizovat. Ještě že v rámci filmu alespoň trošku pracují s tím, že to není pravda, že to je legenda z lidských řečí. Ale mohli by to dát nějak pořádněji najevo i o filmu samotném.

Navíc se mi zdá, že film poměrně trpí tím stavěním Mela Gibsona (který vypadal vždycky až příliš fanaticky na můj vkus a zdá se být o dost starší než postava, kterou má hrát) na vyvýšený osvícený sokl, zatímco mnohem sympatičtější herci jsou odsouzeni k několika hláškám a existenci v ústraní - a přitom bych si moc přála, aby zrovna Brendan Gleeson, Tommy Flanagan a David O'Hara dostali mnohem víc prostoru. A na druhé straně barikády mezi záporáky už vůbec není nikdo, kdo by to svým charismatem táhl. Herec ztvárňující Edwarda I. je příliš starý a vetchý na to, abych mu věřila vyhazování lidí z okna a celkově zosobnění hrozby a zla. Nějaký ten potenciál ještě skrývá Angus Macfadyen, protože ten se pro brečení a morální dilemata snad narodil, ale díky přelidnění filmu tolika figurkami nemá příliš šancí vyniknout.

Možná mohlo mít Statečné srdce nějakou hodnotu v době svého vzniku, já to ale nepamatuji a neposoudím. Dnes už se mi tento film zdá bezcenný a právem jeden z nejhorších, které kdy vyhrály Oscara.



pátek 4. srpna 2017

Whiplash (2014)

USA
režie, scénář: Damien Chazelle
hrají: Miles Teller, J.K. Simmons
viděno 4. 8. 2017

Ačkoliv to začíná jako příběh o detailech, tak se mi zdá jako vyprávěný někým s poruchou pozornosti. Nebo já nemám ten správný druh pozornosti, požadovaný tímto filmem. Velké mínus nejspíš bude, že nemám hudební sluch a nacházím potěšení i v rozladěné hudbě, jak mi kdysi kdosi vysvětlil. Už jenom tím mi velká část obsahu rovnou uniká, možná úplně všechen obsah i s přesahem. Nebo jako kdyby film o puntíčkářích nenatočil puntíčkář a mně puntíčkáře to vytáčí z míry. Nebo jako by film o puntíčkářích natočil puntíčkář zcela puntíčkářsky a já ve skutečnosti nebyla puntíčkář a postrádala tam moment opravdového překvapení a odvahy nezabývat se trivialitami a ukazovat jen to, co je skutečně k tématu. Ale že je to režisérův první velký film, tak je možné předpokládat, že ho čas naučí vyvarovat se klišé jako je cokoliv s přítelkyní, ke které může být ambiciozní necita ambiciozně necitelný, nebo bratranci fotbalisté, kteří se mu vysmívají u rodinné večeře, kde ho nikdo nechápe.

Herec, kterému očividně není devatenáct, hraje devatenáctiletého kluka. Jak mám věřit ty naivní slzy při omluvnému volání holce muži, kterému je zjevně blíž ke třiceti než ke dvaceti? Někdy na věku herce nezáleží, ale zrovna tady mi to přijde důležité. A i přese všechnu mou, téměř neutuchající, lásku pro J.K. Simmonse, je v mém vesmíru role učitele buďto rovnou špatně napsaná (A to nejspíš je, ty wtf přechody mezi vyměňováním cukrblíků s malou holčičkou v západu slunce a kundováním dvě vteřiny poté v chladné místnosti s modrými podtóny jsou na sebe naražené tak nešikovně, že se tomu nemůžu ani zasmát - a když se tak nad tím zamyslím, tak smysl pro humor tomuto filmu chybí zcela esenciálně.) a nebo jenom špatně obsazená a zahraná (Což nejspíš taky je, protože J.K. má v očích stejný výraz při obou druzích scén a jeho hlas a řeč těla vypadají jenom jako naplňování něčích pokynů, nikoliv jako památný výkon hodný oslavování. Byla jsem zmatená už při prvním sledování, protože mi to občas přišlo až moc jako parodie, aby to byla jen náhoda, a nebyla jsem si jistá, co mám doopravdy cítit. Pustila jsem si některé pasáže ze zkoušek a zejména finální konfrontace znovu a beze zvuku a z jeho tváře jsem nebyla schopna poznat, co se tam právě emocionálně děje. On vypadá stejně vyhrožování studentům i propadání hudbě. Podle mě to není známka dobrého výkonu, ani dobrého vedení.)

V ideálním světě a při vlastnictví stroje času by ten film natočil Steve McQueen v dobách Hladu. To byl taky debut. To by film obsahoval jenom asi šest informačních scén v souvislosti s dějem a zbytek by bylo MASO. Takový film bych mohla respektovat.